Historie Milešovky a jejího okolí

Historie okolí Milešovky

RNDr. Josef Štekl,CSc.+ kolektiv
Milešovka, nejvyšší vrchol Českého středohoří, byla díky svému charakteristickému tvaru, který pomyslně stoupá do tajemných výšin atmosférického ovzduší, patrně pro všechny lidské bytosti v historické minulosti, stejně jako pro současníky, magnetickým bodem přitahujícím k výstupu na její vrchol. Tento dominantní bod, z litoměřické a teplické krajiny viditelný téměř ze všech směrů a z velké vzdálenosti, je přírodní rozhlednou, která nabízí úchvatný rozhled po Českém středohoří a Krušných horách. Při výtečné meteorologické dohlednosti je vidět velké území Čech od Krkonoš až k Šumavě. Majestátní hora, zasazená do lesnaté krajiny, byla svědkem událostí regionálních dějin. O mnohých z nich historici vědí, na některé usuzují, o většině z nich však ví jen nesdělitelná paměť hory.

Milešovka a okolní kraj v pravěku  a raném středověku

PhDr. Oldřich Kotyza
Okolí Milešovky bylo sice řídce – ale přesto – osídleno již od mladší doby kamenné, nazývané archeology též neolitem (náleží do něj kultury s lineární keramikou, s vypíchanou keramikou a lengyelská). Přirozeně daleko hustší koncentraci osad nacházíme v úrodném litoměřickém Polabí a Poohří (zvláště kolem Lovosic, Litoměřic, Libochovic apod.). Postup neolitického osídlení do vyšších poloh naznačuje nejen to, že tu probíhala důležitá obchodní stezka, zvaná ve středověku jako Srbská či Chlumecká cesta, ale také to nepřímo poukazuje i na klimatický ráz tehdejší krajiny a pokryv – bylo tepleji než dnes, tj. roční teplota byla přibližně o 2o C vyšší než v současnosti, v nížinách převládala step a České středohoří bylo vcelku řídce pokryto dubovými lesy.
V neolitu se setkáváme i s dalším pozoruhodným jevem, který nás bude doprovázet po celé dlouhé období pravěku. Jde zde o ojedinělé nálezy kamenných nástrojů, případně zlomků keramiky či později (v době bronzové) depotů  bronzových předmětů přímo z vrcholů kopců  Českého středohoří či jejich spočinků. Nálezy neolitických kamenných seker a sekeromlatů známe ze samotného vrcholu Milešovky, z vrchu Ostrého u Března, Srny u Dobkoviček, Debusu u Prackovic, Radobýlu u Litoměřic, a dále je nutno zmínit i náhodně nalezené zlomky keramiky kultury s vypíchanou keramikou ze svahu vrchu Ovčín u Radostic apod. Vysvětlení uložení těchto nálezů v takové poloze mimo vlastní sídelní oblast činí potíž; vzniklo mnoho hypotéz i fantaskních představ. S největší pravděpodobností můžeme tyto nálezy vykládat buď jako doklad existence jakýchsi signálních stanic, majících za účel dohled nad obchodními cestami a ochranu krajiny proti nepřátelům, či jako sklady obchodníků v době válečného nebezpečí, nebo – a i to nelze vyloučit – jakýsi pozůstatek obětin, což ukazuje na náboženské představy tehdejších lidí – na kult hor.
Počátkem pozdní doby kamenné – eneolitu – přichází z Balkánu do Čech nový lid, který sebou přináší nové vymoženosti – oradlo i kolo – a ke konci eneolitu další vlna osídlenců i znalost využití prvního kovu, mědi. Z Litoměřicka máme archeologicky prokázáno osídlení téměř všech eneolitických kultur, podle všech dokladů však bylo velmi řídké. Osídlení v této době  povětšinou nepřekračuje nadmořskou výšku 300 m. Teprve z konce eneolitu – z kultury se sňůrovou keramikou – pochází i nálezy nad touto hranicí. Mezi velice pozoruhodné artefakty náleží depot pazourkových nástrojů na vrchu Boreč, který uložil do země asi tehdy procházející obchodník z krajů za Krušnými horami. Ojedinělé sekeromlaty byly nalezeny i na západním svahu Milešovky a na svazích Lovoše. Zatímco měď se na praktické využití mnoho nehodila (snad pouze na nástroje se symbolickým významem hodnosti), tak obrovským pokrokem bylo objevení slitiny mědi a zinku, tj. bronzu. Obě suroviny se patrně těžily poblíž naší oblasti, v Krušných horách, i když pro to spolehlivé důkazy zatím chybí. Buď jak buď, podle této nové slitiny, bronzu, se nazývá i celé období – doba bronzová. Již od počátku, tj. od kultury únětické, se s bronzem velmi čile obchodovalo. Bylo to období vcelku neklidné, na což mohou poukazovat nálezy bronzových hřiven, které nebyly nějakým nástrojem, ale „pouhou“ obchodovatelnou surovinou. Tehdejší obchodníci, snad z obavy před zcizením nákladu v době válečné, si svůj majetek ukrývali do země. Takovéto sklady, čítající mnoho desítek hřiven, archeologové nalezli u Hrobců, Lukavce a také téměř pod vrcholem vrchu Ovčín u Radostic, který je z nalezených depotů  nejobsažnější.
Ve střední době bronzové, jejíž nositelem byl lid s kulturou mohylovou, se objevují již zcela zřetelné doklady existence vyšších vrstev – nobility, tzn. již značné diferenciace společnosti. K mocenským střetům však došlo až v následném období, v mladší době bronzové. Tehdy se řeka Labe stala litoměřickou řekou hraniční, oddělující dvě kultury – knovízskou na labském levobřeží a lužickou na pravobřeží. Vyrostla mohutná hradiště – v oblasti kultury lužické na Tříkřížovém vrchu u Velkých  Žernosek; kultury knovízské na vrchu Hradišťany a v pozdní době bronzové na Štěpánovské hoře. V té době se značně zahustilo osídlení (odhaduje se až na 10 lidí na km2), existují i doklady lidojedství. Pro obě kultury je charakteristické i ukládání depotů bronzových předmětů na vrcholcích kopců Českého středohoří. Těch je již tolik, že lze stěží uvažovat o skladech obchodníků, ale spíše přímo o kultu hor – depoty známe např. z Deblíku, Plešivce, Liščína, Milešovky, Hradišťan atd. K tomu se přidružují i u Velkých Žernosek z Labe vybagrované nálezy bronzových mečů, břitev, nožů, nákrčníků apod., což lze vykládat jako předměty obětované božstvu vod (kult vod známe např. u pozdějších Keltů či Germánů). Na jakési svatyně se zdají ukazovat střepové nálezy z vrchů Radobýl, Boreč a především z Milešovky.
Dalším předělem v lidských dějinách byla znalost dalšího kovu, bez něhož si dodnes nedovedeme představit život – jde o železo. Umění slévání tohoto kovu se k nám dostala již na konci doby bronzové, patrně od severokavkazských Skytů. K masovému rozšíření došlo ale až v době následné, nazývané po tomto kovu, tj. dobou železnou, která má dva úseky – starší dobu železnou, čili halštatskou (podle eponymního naleziště Hallstadt v rakouské Solné komoře), a mladší dobu železnou neboli laténskou (podle lokality La Téne ve Švýcarsku), související již přímo s Kelty. Zatímco nálezy z doby halštatské ve vyšších partiích Českého středohoří neznáme, tak z doby laténské již ano.Jak  bylo řečeno, tak nositeli doby laténské, resp. kultury laténské byli historičtí Keltové, první národ na našem území, který je znám svým jménem. Keltové vstupují do dějin již v 5. stol. př. Kr., kdy podlomili moc severoitalských etruských měst, o čemž nám zachovali zprávy antičtí autoři. Důvod expanze je vykládán vnitřním pnutím v silně majetkově roztříděné společnosti. Předpokládá se, že severozápadní Čechy zasáhla keltská expanze někdy okolo r. 400 př. Kr. Historičtí Keltové jsou známi nejen vlastní svébytnou kulturou a hospodářstvím, pohřbíváním nespálených těl na plochých pohřebištích, stavbou oppid, vojenskou demokracií atd., ale také jako loupeživé a nájezdné etnikum.
Pro střední Evropu, resp. její civilizační úroveň, však jejich přítomnost měla přímo blahodárný vliv. U Keltů můžeme s jistotou hovořit o první doložené rané státní formě na našem území. Osvojili si mnoho dovedností, z nichž je nutné na prvním místě jmenovat  vyspělé železářství a kovářství. Obrovský význam mělo i zavedení převážně zlaté mince  do směny. Nové technologie byly využívány při výrobě keramiky (hrnčířský kruh) a při zpracování obilí (zavedení rotačního mlýnku).
Oproti předchozím pravěkým obdobím, kdy je počet obyvatel žijících v jedné době na území severozápadních Čech odhadován na 2.000 až 6.000 osob, v době laténské tento počet radikálně narůstá až na 20.000 obyvatel. Snad to souvisí s efektivním způsobem hospodaření u Keltů. Litoměřicko je na keltské památky mimořádně bohaté. K nejstarším laténským památkám patří maskovitá kování z údajného hrobu v Čížkovicích, která jsou díky kráse svých výzdobných motivů známa po celé Evropě. Z následujícího období je šperků a ozdob mnohem více. Tehdy se začínají objevovat hřbitovy keltských bojovníků, které ovšem doprovázejí i hroby jejich žen, a právě milodary u těchto pohřbů tvoří mnoho krásných šperků (nákrčníky, náramky, nánožníky apod.). Naše oblast se počtem keltských pohřebišť řadí na přední místo v Čechách – je jich známo více jak 70. Hospodářská prosperita zdejších Keltů se mj. odvíjela od těžby porfyru  v lomech u Oparna, který byl používán na výrobu ručních a později rotačních mlýnků. Na tyto lomy navazovala velká sídlištní aglomerace, táhnoucí se od Lhotky n. L. po střed Lovosic, kde byl porfyr zpracováván a distribuován, podobně jako zde vyráběná keramika a železo. Tyto výrobky byly pak exportovány po Labi na sever. Lovosickou sídelní aglomeraci, nově   zvanou „keltským výrobním a distribučním centrem“, lze nadneseně přirovnat svým charakterem k dnešnímu Hamburku. V závěru tohoto období se u Keltů objevují kromě běžných vesnických dvorců a slabě osídlených výšinných poloh (např. refugium na Hrádku u Velkých Žernosek) i první neagrární sídliště městské typu, tzv. oppida. V severozápadních Čechách však doložena nejsou. Patrně ekonomickým centrem celé této oblasti byla sídlištní aglomerace v Lovosicích. Svým významem je velmi zajímavý drobný bronzový závěsek ve tvaru ozubeného kolečka s nálitky, vytěžený z Labe u Litoměřic. Obdobné ozdoby (známe je např. z oppida u Stradonic na Berounsku) jsou totiž považovány za symbol keltského boha Taranise. Strategické postavení Milešovky ocenili i Keltové, na což poukazují i na samotném vrcholu  hory nalezené zlomky  keramiky. Nebudeme patrně daleko od pravdy, když budeme uvažovat o tomto místě jako o strategickém signálním bodu na obchodní cestě, případně o kultovním místu.
Právě Keltům, resp. jejich kmeni Bójů, vděčíme za název naší země. Ten byl Bohemia římskými autory nazýván Boiohaemum. Konec keltské moci ve střední Evropě souvisí s expanzí Germánů ze severu. Ještě r. 113 př. Kr. odrazili  Bójové nápor germánských Kimbrů ze severu. To ovšem jen nakrátko, neboť mezi l. 90-60 př. Kr. Bójové definitivně ustupují pod tlakem dalších germánských kmenů na střední Dunaj, kde jsou na hlavu poraženi dáckým králem Burebistou. Tím končí nadvláda Bójů nad Čechami. Je možné se domnívat, že v  Čechách zbyla jen hrstka Bójů, čehož využili Germáni a ze severu poloprázdnou zem obsadili. Stalo se tak patrně r. 50 př. Kr. Zkáza je završena kolem r. 9 př. Kr., kdy se do Čech posunul germánský kmen Markomanů, vedený králem Marobudem, první historicky doloženou postavou dějin české země. Nastává nová éra, která je archeology příznačně nazývána dobou římskou s následnou neklidnou dobou stěhování národů.
Pokud jde o hospodářské a kulturní poměry v době římské, lze je vcelku jednoznačně označit jako krok zpět. Germáni nejen že si neosvojili jednotlivé vymoženosti Keltů jako hrnčířský kruh, ražení mincí  či používání rotačního mlýnku, ale zcela zničili keltskou organizaci společnosti. Keltská města (oppida) jsou natrvalo opuštěna, protože vcelku primitivní hospodářství by pro ně nedokázalo  vytvořit náležité zázemí a uživit obyvatele. To pak ve svých důsledcích znamenalo, že i výroba se drobila mezi malé podomácké výrobce a  tím trpěla nejen kvalita, ale omezil se i sortiment. Např. ve starší době římské chybějí zcela vlastní skleněné výrobky. Teprve na konci doby římské se objevují hliněné napodobeniny skleněných nádob a později i vlastní honosné skleněné nádoby, mající svůj úzký vztah ke krajům za limitem – k římské říši. Osídlení z doby římské na Litoměřicku dosud nebylo blíže zkoumáno, nicméně se ukazuje, že si svou hustotou, alespoň v počátcích, nezadá s obdobím předcházejícím. Osídlení regionu se opět řadí k nejhustším v celých Čechách. Velice vzácné jsou nálezy importů, jako např. bronzová naběračka a cedník ze žárového hrobu náčelníka, odkrytého v Lovosicích, a ze stejné lokality objevený římsko-provinciální džbán na olej či víno, první nález  tohoto druhu v Čechách. Vše ukazuje na to, že i v této době náležely Lovosice k velmi důležitým centrům a měly velice důležitou pozici ve středoevropském obchodu. Jako doklady jakýchsi styků s římským impériem svědčí vcelku hojné nálezy římských mincí. Nebudeme patrně daleko od pravdy, když budeme uvažovat o tom, že i některý z germánských bojovníků vystoupil na majestátný vrchol Milešovky; důkazy pro toto tvrzení však nejsou. Ovšem vcelku jistě i toto místo využívali Slované. Ti přicházejí do Čech v době neklidné, kdy zaujímají poloprázdnou zemi, opuštěnou germánským kmenem Langobardů s králem Wachem. Obecně se dnes myslí na l. 510-530 po Kr., kdy Slované  obsadili nejdříve nejúrodnější krajiny české země kolem Vltavy, Labe a Ohře (u nás jejich první sídla ležela např. v Lovosicích a Nučničkách). Na dohled od Milešovky leží hora Říp, se kterou je spojována báj o praotci národa Čechovi, který měl vystoupit na tuto horu a pronést z jejího vrcholu prorockou řeč. Tuto báji zaznamenal poprvé ve své „Kronice Čechů“ pražský kanovník a kronikář Kosmas. Jde  opravdu o pověst v duchu antické tradice;  každá středověká kronika musela vycházet z rozchodu národů (kmenů) od babylonské věže a tyto jednotlivé národy vedl vždy jejich praotec. Ač se jedná o báje, přesto měla hora Říp pro Slovany, resp.pro kmen Bohemanů (Čechů), jakýsi mystický význam, byla středem jejich země a měli zde patrně i svou svatyni. Na to se zdá ukazovat i fakt, že později – asi v 10. či před polovinou 11. století – zde byl vystavěn křesťanský svatostánek (rotunda), což tehdy nebylo obvyklé, neboť kostely byly jen na zeměpanských centrech a přirozeně v klášterech. S největší pravděpodobností měla obdobný význam i  Milešovka, kde pochází ze samotného vrcholu střepový materiál z období starohradištního (tj. l. 650-800), a kotouč s vyobrazením snad slunce (názory se liší). Velice vzácným dokladem slovanského osídlení Českého středohoří je kostrové pohřebiště, odhalené velmi vysoko nad Černčicemi v sedle na křižovatce silnice do Milešova s lesní cestou. Zde pohřbení jedinci byly do hrobu uloženi v natažené poloze v tehdy obvyklé orientaci západ-východ, hlavy měly položeny na kamenech a z hrobové výbavy se dochovaly bronzové prsteny a záušnice, z nichž dokonce dvě byly plátované stříbrem. K této nekropoli patrně náleželo sídliště, které indikují nalezené zlomky středo a mladohradištní keramiky v bývalé Haspelově usedlosti v Černčicích. Důvodem k osídlení této extrémně vysoké polohy byla patrně těžba dřeva, brtnictví, příp. dobytkářství, ale asi také blízkost důležité obchodní cesty.
Milešovka byla svědkem i události z  r. 805, kdy do Čech vpadlo vojsko krále Karla Velikého. Jeden proud prošel i pod Milešovkou, aby se s dalšími voji spojil u Ohře, čtyřicet dní plenil okolí Labe a oblehl hrad Canburg, kladený na Hradsko u Mšena či nejnověji na Tříkřížový vrch  u Velkých Žernosek nebo na pražské šárecké hradiště. Při úpatí Milešovky protáhlo franské vojsko i následný rok 806, hora  spatřila i budování hradů knížectví od Lúky (Lučanů) v 9. století – Vlastislav, Klapý a přežívající centrum na Tříkřížovém vrchu – a před r. 900 i jejich pád náporem středočeských Přemyslovců. Z povzdálí se Milešovka smutně dívala na rozvrácení hradeb na Tříkřížovém vrchu před r. 950 vojskem Boleslava I. a na budování nového centra přemyslovské hradské správy v  Litoměřicích a vznik českého státu rukou bratrovrahovou. Pod Milešovkou neschůdnými cestami putoval v 60. letech 10. století i arabský kupec židovského původu a vyslanec kordóbského chalifa Ibráhím ibn Jakúb, který ve svém itineráři spojil Krušné hory s Českým středohořím v jeden celek, aby po přechodu bažin u řeky Ohře poblíž Budyně n. O. zakončil svou pouť v Praze, kterou popsal jako město z  vápna a kamení s čilým obchodním ruchem.
Na cestách pod svahy hory vybudovali r. 1004 obránci země zátarasy (přeseky), kdy se  do Čech přes Nakléřovský průsmyk navracel vyhnaný kníže Jaromír a do Prahy byl nucen dorazit přes Žatec, aby vyhnal Poláky a nastoupil opětovně vládu. Stejné překážky hora  pamatuje i r. 1040, které měly zabránit postupu říšského vojska do nitra země. Tehdy však bílinský kastelán Prkoš postavil severní vojsko podle slov Kosmových až v  místech,  „kde lesy byly nepříteli schůdné“. Sasové pronikli až  k  Hněvínu u Mostu, ovšem po zprávě o vítězství Břetislava I. nad hlavním říšským vojskem u Brůdku na Šumavě uprchli ze země. Prkoš byl za svou zradu (či vojenskou neschopnost?) krutě potrestán, byly mu usekány údy a tělo hozeno do řeky Bíliny. Obdobné zátarasy museli bojovníci postavit i r. 1126, kdy hrozil průnik vojska krále Lothara. Naštěstí ho tehdy u Chlumce zastavil a porazil kníže Soběslav I.
Milešovka byla svědkem  i založení litoměřické kapituly r. 1057, růstu okolní aglomerace a příchodu nových osídlenců nejen z okolí, ale i z oblasti dolního Saska. Tito noví osadníci  byli důležitou složkou při budování nové, nikdy předtím nevídané instituce – právního města Litoměřic s vlastním právem a samosprávou, později i dalších měst a městeček na Litoměřicku (Budyně n. O., Roudnice n. L., Úštěk, Hoštka, Libochovice, Třebenice). Jen Lovosice  přišly zkrátka. Vlivem právního města Litoměřic ztrácely svůj obchodní význam a klesly na úroveň zemědělské vsi. Teprve r. 1600 přes odpor Litoměřic byly povýšeny na městečko.
Od 13. století se počíná České středohoří zalidňovat i nově příchozími kolonisty z německých krajů, kteří se výrazně podíleli na kultivaci této končiny. Diverzitu zdejší kulturní krajiny během středověku kromě nových vsí obohatily nové svatostánky (nejstarší románský kostel stojí v Kostomlatech p. M.), na kopcích se tyčily nové gotické hrady (Kostomlaty, Košťálov, Milešov, Oltářík, Opatrno a Ostrý) a ve vsích tvrze (např. v Bílém a Režném Újezdu, Velemíně aj). Zdánlivý poklid trval však jen krátce a byl narušen neklidnou dobou válečníků s kalichem na prsou.

Milešovka a okolní kraj v období husitství

RNDr. Josef Štekl,CSc.
V severozápadních Čechách bylo centrem husitství město Žatec. Hledejme k tomu vysvětlení. Přes Žatec vedla královská obchodní cesta z Chebu do Prahy. Živý obchod proudící touto tepnou příznivě ovlivňoval hospodářskou úroveň Žatce, ale i měst v regionu, Kadaně a Loun. Žatec měl pro svoji vůdčí úlohu několik předpokladů.  Bylo to především opevnění města, u jehož hradeb  např. ztroskotala druhá křížová výprava v roce 1421. Počtem obyvatel byl Žatec na třetím až čtvrtém místě v Čechách (historické prameny uvádějí přes 5000 obyvatel). V tomto městě byly zřejmě i velké sociální protiklady. Žatec bylo již před husitstvím město převážně české, a to nejen v chudších vrstvách obyvatelstva, ale i v patriciátu. V té době v Podkrušnohoří se ztotožňovalo němectví s katolictvím a národnost česká s husitstvím. Podle příkazu císaře Zikmunda byli lidé, kteří mluvili česky,  považováni za kacíře. Takto se zrodivší  národnostní zášť vyvolala nacionalistické cítění hlavně v lidových masách. Obdobná situace jako v Žatci byla i v Lounech, které byly zřejmě o něco menší. Labská obchodní cesta se stala  významným zdrojem příjmů mj. i pro města Litoměřice a Ústí nad Labem, která leží v okolí Milešovky. Obchodní vztahy těchto měst, vzhledem k významu vodního toku, na rozdíl od Žatce a Loun, zasahovaly až za hranice, což ovlivňovalo i jejich postoje k husitství.
První sémě husitských myšlenek šířili kazatelé, jako např. v Žatci Konrád Waldhauser. V Žatci je možno hledat i původ Jana Němce, jednoho ze zakladatelů učení táborského. U prostého lidu postupně nabyli důvěry potulní kazatelé, kteří žili jemu podobným životem, poukazovali na rozpory slov a činů etablovaného kléru a dávali lidu naději na lepší časy. Revoluční myšlenky Mistra Jana  a jeho snahy o nápravu společnosti nalezly v krajině kolem středního toku Ohře a západní části Středohoří bezpočet horlivých stoupenců nejen v nejchudších vrstvách, nýbrž i ve městech mezi řemeslníky a patriciji a na venkově u drobné šlechty. Vlna revolučních bouří, které vzplanuly po smrti Václava IV, smetla v Lounech a Žatci téměř všechny protirevoluční živly. V čele revoluční masy stáli měšťané, drobní zemané a vladykové. Vůdci katolické koalice proti husitům v severozápadních Čechách byli na saské straně Fridrich Saský, na české pak Mikuláš Lobkovic na hradě Hasištejně, Hlaváč z Dubé, Zikmund z Vamberka na Děčíně a města Most a Ústí nad Labem.
Z řady vojenských akcí a tažení zpočátku husitského období připomeňme postup spojeného vojska pražského a táborského pod vedením Jana Žižky v roce 1421 do středního Poohří. Po dobytí Chomutova postupoval Žižka k Litoměřicím a přes Roudnici zamířil ku Praze. V tomtéž roce vypravili Pražané (pod vedením kněze Jana Želivského), vojsko do Poohří a Středohoří. K těmto pražským houfům se u Roudnice přidalo vojsko lounsko-žatecké. Spojená vojska se obrátila k Doksanům, kde byl zničen panenský klášter, dále zamířila do Teplic, kde byl obsazen panenský klášter a posléze vojska táhla na Osek, kde se husité zmocnili cisterciáckého kláštera. Pak bylo obsazeno městečko Duchcov, 15. července padla Bílina. Husitské tažení vzbudilo nesmírný ohlas v krajinách, kudy prošlo. Jeho cílem nebyly jen bojové operace a likvidace nepřátel kalicha. Želivský sledoval i propagaci husitských pravd v krajinách obydlených českým živlem. Husité se tak zbavovali nebezpečného zdroje protihusitské propagandy, kterou šířili řeholníci. Hlavním cílem bylo dobytí města Most, které bylo v regionu největší a nejpevnější katolickou baštou. Potom, co městu přišly na pomoc saské posily, pokus o dobytí Mostu skončil z české strany úplným nezdarem.
Historik B. Lůžek (1959) předpokládá, že v Želivského válečné výpravě byl Jakoubek z Vřesovic,  kterého patrně Pražané dosadili za hejtmana v Bílině. Proto, abychom se vyhnuli komentování spletence událostí, které se v regionu udály, pokusíme se zjednodušeně  tuto historickou etapu vyjádřit postavou Jakoubka z Vřesovic, který postupně  vojensky ovládal velkou část Podkrušnohoří.    Ještě než se budeme věnovat Jakoubkovi z Vřesovic, vyjádříme pomocí mapky růst vlivu husitství v severozápadních Čechách mezi léty 1420 a 1434

 

V roce 1434 lze k významným nehusitským městům v tomto regionu řadit Most a Kadaň.

Jakoubek z Vřesovic pocházel z Moravy, ze starého vladyckého roku ve vsi Vřesovice, severovýchodně od Kyjova. Narodil se kolem roku 1390. Zchudnutí rodu bylo patrně důvodem, že šel hledat obživu jako žoldák. Původním jménem Jakub, pro svoji malou postavu byl zván Jakoubek. Dostal se až do Prahy, kde se patrně v žoldu seznámil se Žižkou. Na scénu dějin vystupuje nejdříve jako hejtman na Bílině, postupně pak jako vůdce jednoho z nejvýznamnějších táborských polních vojsk lounsko-žateckého svazu o síle přes tři tisíce bojovníků – vojska s bohatými válečnými zkušenostmi. Po roce 1426 se na Litoměřicku a Žatecku neudálo nic, při čem by se neobjevil Jakoubek. Slovy historika má odraz Jakoubkových činů v Podkrušnohoří více stínů než jasu. Jako voják stál vždy na předním místě nejdůležitějšího úseku husitské fronty a byl platnou oporou táborů a sirotků. Současně se však dovedl mistrně pohybovat v pletichách panstva. Kam jej zavedl palcát a zanesl kůň, tam se stal pánem na hradech, tvrzích, ve vesnicích i městech, pánem poddaných. Lze se o něm dočíst, že vše, co jeho houfy potem bojovným vydobyly, to si přivlastnil. Za deset let se z prostého bojovníka, horoucně planoucího pro husitské ideály, jehož majetkem byl pouze pádný meč, stal jeden z největších feudálů v severozápadním pomezí země od města Ústí nad Labem až po Žlutice. Zajímavé informace o Jakoubkovi jsou v historických pramenech (Lůžek, 1959) ve spojitosti s významnou bitvou u Ústí nad  Labem, ve kterou vyústila křižácká výprava 16. června 1426. Bitvy se zúčastnil na tu dobu velký počet ozbrojenců; na české straně kolem 20.000 mužů, na německé straně kolem 30.000 mužů. Lounsko-žatecké houfy vedl Jakoubek z Vřesovic, táboritům velel  Prokop Veliký, v čele vojska sirotčího stál Kuneš z Bělovic, Pražany  a kališnickou  šlechtu řídil kníže Korybut. Strůjcem taktiky a vrchním velitelem byl Prokop Veliký. U Ústí na Labem se střetlo zastaralé středověké válečnictví s novou, pružnou a důvtipnou válečnou taktikou husitů v největší a nejkrvavější bitvě svedené nejen v husitské době, ale i během celého středověku na české půdě. Sasové, vědomi si své početní převahy, odmítli  před bitvou nabídku husitů, aby zajatci nebyli po boji zabíjeni.
V bitvě na sebe upozornil Jakoubek zvláštním činem, který byl pro jeho povahu příznačný. Přestože bylo dohodnuto, že nikdo ze zajatců nebude „živen“, Jakoubek odvážel z bitvy na svém koni pana Volkenberga z Volštejna. Když to spatřili táborští, střelili zajatce, který snad ve smrtelné křeči téměř strhl Jakoubka z koně. Zůstává však otázkou, zda se city Jakoubka týkaly pana Volkenberga jako člověka nebo jeho značného majetku. Na omluvu Jakoubkovi musíme dodat, že nejen on, ale i jiní páni se ujali zajatců se stejným cílem.
V bitvě během krátkého času dobyli husité významného vítězství, při němž zahynulo velké množství nepřátel. Jakoubek byl jednou z hlavních osobností této události. Nepochybně zavdal příčinu  k dobývání Ústí; po dobytí města se stal jeho pánem.
Bitva u Ústí nad Labem byla důležitým mezníkem v poměru kališnického panstva k táboritům, sirotkům a lounsko-žateckému svazu.. Zde naposled stanula pohromadě v boji celá husitská branná moc. Jakoubek z Vřesovic využil situace po porážce křižáků u Ústí nad Labem a zmocnil se Teplic a hradu Doubravské Hory. V září roku 1429 shromáždil Jakoubek veliké vojsko s cílem výpadu za hranice. Táhl na Drážďany, které po urputném boji dobyl. Další Jakoubkova výprava vedla ke Žluticím, které si podrobil, vojensky udeřil na Loket, získal hrad Andělskou Horu.

hrad Kostomlaty

V historickém ději udělejme několikaletou přestávku a zmiňme se o konci roku 1433.  V té době vypučela první semena rozkolu v severozápadním husitském svazu mezi městy a Jakoubkem z Vřesovic. Jakoubek, nabyv dostatečného majetku, přestával mít zájem o věc husitskou a hledal cesty ke katolickému panstvu. Tehdy  navázal kontakty s Oldřichem z Rožmberka a Neuhartem z  Hradce, hlavou protihusitského panstva. Jeho důvěrným přítelem byl Přibík z  Klenové, který se v té době otevřeně stavěl proti táboritům a sirotkům. V dubnu 1434 oblehl Jakoubek hrad Kostomlaty u Kostomlat  Zachovalá zřícenina hradu je při pohledu severozápadním směrem z  Milešovky zcela zřetelně viditelná. I přesto, že měl Jakoubek podporu lounsko-žateckého svazu, měst Slaný a Litoměřice, obléhání hradu se protáhlo. Právě v této fázi zastihla Jakoubka Prokopova výzva, aby se dostavil s brannými silami k Českému Brodu. Jakoubek zůstal k této Prokopově žádosti němý a převážná část vojska zůstala u hradu Kostomlaty. V důsledku tohoto rozhodnutí se k táborskému a sirotčímu vojsku u Lipan nepřipojila vojenská síla husitských měst na Ohři, která mohla dosahovat počtu až 5000 bojovníků, což se silou rovnalo táborskému nebo sirotčímu vojsku. Po určitých těžkostech se podařilo Jakoubkovi zmocnit se hradu a vypudit z něho Zikmunda Vartenberského.
A ještě krátce o tom, jak se vyvíjely poměry po Lipanech. Náboženské a sociální ideály, pro něž vyteklo v poohří a středohoří tolik krve, začali v první řadě opouštět ti, kteří si naplnili truhlice. V Litoměřicích se husitství rozkládalo nejdříve, ale ani města Louny a Žatec dlouho nevyznávala husitské ideály, i když v Žatci proti Zikmundovi brojili radikální knězi Engliš a Václav Koranda. Jakoubka začaly tížit starosti, jak udržet to, co získal. Císař Zikmund usiloval o český trůn se stále rostoucí nadějí na to, že získá českou korunu. Jakoubek z Vřesovic se všemi silami snažil získat od Zikmunda příslib nebo potvrzení oprávněnosti nabytí statků. Cestu k císaři hledal prostřednictvím saských knížat, se kterými uzavřel spojenectví. Podařilo se mu, že koncem roku 1436 mu císař zapsal a zároveň potvrdil držení řady vesnic. Když se v létě roku 1437 císař Zikmund zastavil v Žatci, celá obec mu složila přísahu věrnosti. Při té příležitosti jmenoval Jakoubka z Vřesovic krajským hejtmanem. Po smrti Zikmundově Jakoubek z Vřesovic, i když naoko stranil národní myšlence polsko-české říše, ve skutečnosti vsadil na kartu Albrechta Rakouského, jemuž vojensky pomáhal proti vojsku polského krále. V  bitvě u Tábora stál na straně rakouské proti lounským a žateckým, kteří byli na straně polské. Když tato bitva neměla vítěze, pak urputná bitva u Želenic (1438) nedaleko Bíliny znamenala vítězství Albrechtových vojsk, o které se svým válečnickým umem zasloužil Jakoubek. Do zajetí padlo 1657 zajatců, většinou z venkovské chudiny Žatecka a Lounska. Se zajatci se zacházelo nemilosrdně, během jednoho roku jich zemřelo 141. Zajímavou informaci udávají historické prameny o tzv. šacování zajatců pro výkupné. Pouze tři zajatí byli šacováni nad 100 kop grošů, sedláci z vesnic (33) byli ceněni ve výši 20 kop, a většina zajatých, pocházejících z nejchudších vrstev, šacována nebyla. Pro porovnání cen uvádíme, že Jakoubek od Viléma ze Šumperka koupil hrad Egerberg za 2000 kop grošů. Jakoubek po bitvě u Želenic spoléhal na morální účinek porážky lounsko-žateckého svazu a zaútočil na Louny, ale bezúspěšně. Tyto skutečnosti dokumentují, jak v krátké době se ze spojenců mohou stát váleční protivníci.
Nebudeme se v detailech zabývat „diplomatickými“ postupy, kterými se snažil Jakoubek udržet svoje pozice v severozápadních Čechách. Nakonec opustil přátelství s Odřichem z Rožmberka a přešel na stranu Jiřího z Poděbrad, ve kterém mj. spatřoval záštitu vlastní državy před očekávanou saskou expanzí. V roce 1452 při volbě zemského správce je mezi voliči Jakoubek, hejtman kraje Žateckého. Zvolenému Jiříkovi byla k ruce rada dvanácti, v níž se nalézal i Jakoubek.
Jakoubek z  Vřesovic, původně slavný a obávaný hejtman lounsko-žateckého husitského polního vojska, pán nad městy, hrady, vesnicemi a stovkami poddaných, vítěz nesčetných bitev, jehož palcát odvrátil mnohou hrozbu vpádu cizáckých rot, postupně husitské ideje pošlapal. Touha po majetku u něho nabyla vrchu a nevybíral si mezi způsoby, jak se majetku domoci a svoje pozice udržet. Zrada a podvod mu nebyly cizí. V posledních letech se s ním setkáváme většinou jen tam, kde hájí naloupený majetek. Stal se z něho mocný feudál. Vybíral daně, požadoval na poddaných roboty, verboval je do vojska. Jeho poddaní mu postavili na vysoké skále ve středohoří hrad Oltářík. V roce 1462 zemřel a zanechal svým potomkům rozsáhlý majetek. Jakoubkův jediný syn Jan z Vřesovic měl pět synů, kteří založili v severozápadních Čechách mocný rod Vřesovců. Rod Vřesovců je v severozápadních Čechách registrován až do roku 1623, kdy rod v pobělohorských konfiskacích přišel o majetky pro účast ve stavovském povstání.

Novověk a hora Milešovka

Bez nároku na úplnost výčtu historických událostí je třeba zmínit v okolí Milešovky pohyby vojska Valdštejnova a ničivé následky působení saského, chorvatského a švédského vojska v třicetileté válce (1618-1648). Vlna selských bouří v roce 1680 v Čechách se aktivně projevila v Litoměřicích a v Slaném. V blízkosti Milešovky u Velemína (1740) se udál krvavý vojenský střet v první válce s Prusy, v níž padl generál Manstein. U Lovoše došlo k boji mezi vojsky Marie Terezie a Friedricha II, zvaného Velký, pruského krále (1756). Byl to právě tento král, který dobyl na Rakousku území Slezska.

Čtenáře nemůžeme ochudit o historku, která je spojena se vznikem kapličky v osadě Bílka,  obrázky její  původní a současné podoby (dle publikace Kaple Svatého Václava v Bílce Občanského sdružení Bílka pod Milešovkou) kterou návštěvník projíždí při odbočení z teplické silnice ke spodní stanici lanovky, vedoucí na Milešovku. Dne 1. listopadu roku 1638 pořádal Kryštof Jiří Chrt ze Rtína hon, na který pozval souseda Jana Václava Kaplíře ze Sulevic. Lovecká pitka v hospodě v Bílce skončila rvačkou, ve které sedláci z Bílky Kaplíře  ubili. Na návsi v Bílce vyrostla v následujícím roce kaple, zasvěcená sv. Václavovi, patronu zavražděného. Zrekonstruovaná kaple (1736), později neudržovaná a zdemolovaná, byla zásluhou několika málo místních nadšenců nahrazenou novou kaplí, která byla vysvěcena v září roku 2000.

Kaplička Sv. Václava v Bílce původní a současný vzhled

 

Jan Václav Kaplíř ze Sulevic patřil k významnému staročeskému rodu, jenž je zaznamenán od první třetiny 13.stol. a náležel původně k typické drobné šlechtě – vladykům. Jako první se v historických pramenech objevuje v letech 1236-1240 Bernard (Purkard) ze Sulevic, který se stal pražským biskupem. Kaplířové se velice aktivně podíleli na české kolonizaci v západní části Českého středohoří a postavili od 13. stol. do r. 1540 celkem 99 sídel, řadu tvrzí, tři hrady, z čehož jeden byl pod horou Milešovkou (Macek, 2003). Poprvé doložený je gotický hrad v r.1390 nad obcí Milešov, jehož majitelem byl Petrman z Milešova, patřící k jedné z četných větví rodu Kaplířů ze Sulevic. V Bílce zabitý Jan Václav Kaplíř byl nejmladším synem Bohuslava Kaplíře, který z obavy ztráty majetku pro účast v protihabsburském povstání učinil držitelem milešovského statku svého syna. Bezesporu nejvýznamnějším z rodu Kaplířů se stal polní maršálek a obránce Vídně r. 1683 před Turky, Kašpar Zdeněk Kaplíř za Sulevic (1611-1686). Jeho otec Albrecht byl jediným synem známého Kašpara Kaplíře (1535-1621), jenž byl za aktivní účast v protihabsburském odboji popraven na Staroměstském náměstí. Kašpar Zdeněk Kaplíř po studiích na univerzitě z existenčních důvodů vstoupil do vojenské služby nejdříve u nizozemských generálních stavů, později sloužil v sasské armádě a ve švédské armádě. V r.1641 opustil švédskou armádu a využil císařské výzvy k návratu. V té době patrně přestoupil na katolickou víru. Postupně na základě prokázané osobní statečnosti, velitelských schopností a loajality k císaři Ferdinandovi III. mohl zahájit boj o restituci rodových statků. Úspěchy v tomto směru se dostavovaly postupně. V r.1663 dal císař ústní souhlas, aby Milešov přestal být lenním statkem a stal se majetkem Kaplířovým. V Milešově Kašpar Zdeněk Kaplíř zahájil stavbu barokního zámku, která byla dokončena r.1667. Životní osudy Kašpara Zdeňka se nevyvíjely přímočaře. Po období uznání vojenských zásluh ve španělských službách v Milánsku v boji proti Francii (1649-1660) přichází v r. 1661 křivé obvinění z účasti na vraždě hraběte Artimise a útěk před nepřáteli do Saska. Teprve v r.1668 císař Leopold I. Kašpara Zdeňka očistil z obvinění a vrátil mu hodnost a plnou dispozici s majetkem.   Své mimořádné organizační a strategické schopnosti prokázal Kašpar Zdeněk Kaplíř ve válečném konfliktu s Tureckem, který skončil vítězstvím v září 1683, kdy Turci byli po dvouměsíčním obléhání Vídně poraženi. Kašpar Zdeněk zastupoval vojenského velitele Rüdigera ze Starhembergu v době jeho nemoci. V historických pramenech je řazen Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic k osobnostem s  mimořádnými schopnostmi, s hlubokým vztahem k českému národu. Stal se symbolem Čech v jejich příspěvku k obraně střední Evropy před Turky.
Poprvé je Milešovka zmíněna k roku 1521 v Deskách dvorských, kdy je vymezováno pozemkové vlastnictví Václava Kostomlatského z Vřesovic u vsi Černčice: „Czernicze [sic!] ves celú … lesu kus, kterýž leží v žlabích po Milessowskú horu … les v Milessowske horze … s rybníčkem, kterýž leží pod Milessowskú horú.“
Další zpráva o Milešovce se objevuje v roce 1607 v  knize „Thermae Teplicenses“ o teplických termálních lázních v  Čechách od doktora Caspara Schwenkfeldta , lékaře ve Zhořelci, který uvádí : „... Na   poledne jsou hory, mezi nimiž vedoucí hora Milešovka, nazývaná „miláček bohyně moudrosti“, se uvádí téměř mezi nejvyššími v Čechách...“.
Páter Bohuslav Balbín, největší český barokní historik, píše o Milešovce ve svém díle „Miscellanea historica regni Bohemiae“, vydaném v Praze roku 1679. Zde uvádí :“... Někteří prohlašují, že nejvyšší hora v Litoměřickém kraji je Milešovka, nazvaná podle urozeného muže Mileše, zakladatele kaplířského rodu. Prostřední hory se nazývají ty, jež se táhnou v souvislém řetězci od Litoměřic k Bílině a k Mirošovicům. Královnou těch hor je nepochybně Milešovka, která nad ostatní vyniká svým temenem. Ostatní stojí kolem ní jako mlčenliví sluhové, kteří nic neoznamují, ona sama však předpovídá jasné nebo deštivé počasí, chmurný a oblačný den nebo zase veselý a jasný, slovem : naprosto jasně naznačuje, jak bude. Právem tedy můžeme říci, že Milešovka prorokuje počasí. Právě tak hoře Sobotce říkají  slezský kompas. Viděl jsem jednou zblízka, jak byla Milešovka zahalena hustými mraky – v takových mracích malují Mojžíše na hoře Sinaj – ale ostatní hory kolem ní byly bez oblak a měly jasný vzhled, jako by se jich budoucí počasí netýkalo. Samo slunce plynulo po obloze v plném lesku. Obyvatelé těch míst se však kvapně ubírali domů, starali se o stáda a mne napomínali, abych si pospíšil domů a poručil pobídnout koně, kteří táhli povoz. Neuplynulo ani čtvrt hodiny, obloha se zatáhla, slunce se schovalo a veškerý výhled zmizel :

   Z oblohy se řítí záplavy vod a nesmírné proudy,
   samotné nebe se řítí,
   hustý lijavec zaplaví pole i osení bujné,
   zmaří práci býků a příkopy naplní vodou

 a další verše božského básníka (Vergilia). Naproti tomu jsem také viděl, jak se z okolních kopců zdvíhala pára, kdežto Milešovka se nijak neprojevovala, a vskutku nehrozila ani mračnem, ani vichřicí. Na můj dotaz odpověděli venkované, že se ani trochu nebojí ničeho jiného, že však pozorují jenom tu jedinou horu. Všechny mraky kolem pohlcuje totiž právě Milešovka.
Pokud jde o výšku této hory, je tu neshoda, když ji srovnávají s jinou horou, které Němci říkají Geltz, Češi podle vzhledu Sedlo. Tato hora je vzdálena tři až čtyři míle a ční nad Liběšicemi. Já s plnou vážností a neodvolatelně přisuzuji palmu vítězství Milešovce. Učený páter Theodor Moretus, známý ve světě svými vydanými spisy a zároveň můj učitel matematiky, provedl měření na základě matematických propočtů a pomocí strouhy naplněné vodou, což je nejlepší způsob měření, a prohlásil : „ Sedlo je daleko nižší než Milešovka“. Z obou hor však je možno spatřit Hvězdu u Prahy a věž sv. Víta. Na vlastní oči jsem se o tom přesvědčil“. Dále již Balbín píše o hoře Sedlo.
Původ názvu Milešova hledá toponomastik Antonín Profous v osobním jméně Mileš, snad prvního vlastníka vsi, resp. dvora (Milešův dvůr). Podle Ehrlicha (1920) dostala hora jméno Milešovka zřejmě od vesnice a zámku Milešov, které leží pod ní, v době, kdy se na Teplicku vedly hlavní knihy v českém jazyce (1426-1620). Malenínská (1984) uvádí v oronymech z Českého středohoří k názvu Milešovka : „1521 ... les w Milessowske horze...“ ; (TK (Tereziánský katastr)„Mileshawer Berg“; „1712 Tonner Berg“; „1757 Donner- oder mielszowischer Berg“; JK (Josefský katastr) „Mülleschauer Berg“; I.m. (1. vojenské mapování) (1763-1787) „Millischauer b“; II.m. (2. vojenské mapování) (1806-1869) „Donners- oder Milleschauer B.“ ; III.m. (3. vojenské mapování) (1870-1918) „Donnersberg, Milleschauer B.“; 1870 „Milešovka“.
Malenínská (1980) konstatuje : Německé jméno Donnersberg je pravděpodobně pozdního původu, chybějí staré doklady; proto má E. Schwarz  pochybnosti : „Donner oder Donar“? Ale sotva lze u nás pomýšlet na odvození od jména germánského boha hromu Donara. Na starém německém sídelním území byly takové případy spíše možné  a jsou také doloženy; tam se nejdéle udržel zvyk uctívat Donara jako boha povětrnosti. Výklad našeho jména je prostý,  prozaický : hora byla a dosud je v lidové tradici prorokem počasí, podle toho, má-li či nemá-li nasazen „klobouk“, tj. je-li její vrchol zahalen do mračen či nikoli. V onom případě zvěstuje nastávající bouřku a sama je rozvětřím, bouřky se o ni odrážejí a táhnou jinam.  Je to tedy pouhý  „Hromový vrch“ nebo „Bouřňák – Gewitterberg“, jako jsou i jinde“.
Zdá se, že vysvětlení meteorologického charakteru bude nejblíže pravdě. Bouřkové výboje na vrcholu hory byly v minulosti stejně jako nyní častější a intenzivnější než v okolní krajině, což patrně inspirovalo obyvatele k uvedenému názvu (dále viz. kap. 7.5).

 
Výřez mapy M. Vogta z roku 1712 „Nova totius  regni Bohemiae tabula...“, kde kopec u Milešova by mohl představovat Milešovku, vedle je však nápis „Kletzberg M.“ je reprodukována:

    

Další zpráva o Milešovce se objevuje v roce 1607 v  knize „Thermae Teplicenses“ o teplických termálních lázních v  Čechách od doktora Caspara Schwenkfeldta , lékaře ve Zhořelci, který uvádí : „... Na   poledne jsou hory, mezi nimiž vedoucí hora Milešovka, nazývaná „miláček bohyně moudrosti“, se uvádí téměř mezi nejvyššími v Čechách...“.
Přestože již Bohuslav Balbín věděl od svého učitele matematiky Theodora Moretuse, že Milešovka by měla být vyšší než Sedlo, provedl podle Hibsche (1929) roku 1793 J. K. S. Hoser srovnávací měření, při nichž zjistil pro Milešovku výšku 416 tois (tj. 811 m) a pro Sedlo 345 tois (tj. 672 m) nad úrovní Severního moře (správná nadmořská výška Sedla, druhého nejvyššího vrcholu Českého středohoří, je 725 m). Tím byla Milešovka definitivně povýšena na nejvyšší horu Českého středohoří. Další určení výšky Milešovky uvádí Ehrlich (1929), který cituje údaj Lindnera 891 m, Hoferera 811m (publikováno v roce 1829) a K. Halaschky, který z barometrických měření určil výšku 817 m (publikováno v roce 1847). Pramen „Verzeichnisse der in den Jahren 1877-79 von militär-geographischen Institute trigonometrisch bestimmten Höhen in Böhmen“ (Seznamy výšek v Čechách, trigonometricky určených v letech 1877-79 Vojensko-zeměpisným ústavem) udává výšku Milešovky 834,5 m. Podle topografické mapy měřítka 1:25 000 (souřadnicový systém S-1942, výškový systém baltský, poslední vydání z roku 1988) je nadmořská výška Milešovky (tzv. astronomický Laplaceův bod) 836,6 m.
Jak uvedl již Bohuslav Balbín (viz Businská, Tichá, 1986), byla Milešovka pro obyvatele v okolí indikátorem pro předpověď počasí. Tak Sartorius v „Verteutschtes Cistercium bis tertium“, vydaném roku 1708 v Praze, k Milešovce uvádí : „Neboť když si již Milešovka nasadí mlhovou čepici, ačkoli ostatní menší vedlejší hory stojí s obnaženými jasnými vrcholky, je to znamení následujících dešťů. Zakrývají-li ale jiné hory své vrcholy, když jen Milešovka se nechává vidět bez mlhového čepce, ukazuje to na pěkné počasí“.
Na vrcholu hory se dlouho říkalo „U poustevníka“. Název byl spjat s poustevnickou jeskyní, jejíž zbytky spolu s kamennou lavicí a kulatým stolem byly znatelné ještě na přelomu 19.  a 20. století. Nacházely se na jihozápadním úpatí Milešovky,  na svahu kopce, jenž se bezprostředně zvedá na  pravém břehu milešovského potoka.

pohled z Milešovky k jihu foto L.Kukačka

Další historie viz. odkazy :

 

Stručná historie přírodovědeckého bádání na Milešovce

Historie turistického ruchu na Milešovce

  



Mapa stránek  |  Inzerce

© 2010 Milešovka.cz  |