Hora Milešovka

Základní zeměpisná data

Nejvyšší hora Českého středohoří 837 m.
Katastrální území Milešov u Lovosic, okres Litoměřice
Národní přírodní rezervace vyhlášena r.1951
Výměra 51,28 ha, nadmořská výška 555 – 837 m.

Důvodem ochrany jsou lesní ekosystémy na svazích dominantního trachytového kuželu, společenstva skal a sutí a další hodnoty a jevy vyplývající z výjimečného postavení  Milešovky mezi ostatními kopci Českého středohoří (nejvyšší hora, značné převýšení proti okolí, zvláštnosti místního klimatu).
Území NPR zaujímá  téměř celý jižní svah kuželu, na severní straně vystupuje hranice CHÚ až k vrstevnici 740 m.n.m.
V r.1976 se stala NPR Milešovka součástí vyhlášené Chráněné krajinné oblasti České středohoří (19.3.1976)

Chráněná krajinná oblast České středohoří

Přírodovědecké hodnoty Milešovky jsou nesporné. Proto byla část vrchu o výměře asi 25,5 ha (vrcholová partie a jižní svahy) vyhlášena výnosem MŠVU ze dne 25. 9. 1951 státní přírodní rezervací. V současné době jsou ekosystémy Milešovky chráněny podle zákona č. 114/1992 v nejvyšší  kategorii maloplošných chráněných území, tj. jako Národní přírodní rezervace. V územním systému ekologické stability zaujímá Milešovka postavení biocentra nadregionálního významu.Svérázný krajinný celek České středohoří byl vyhlášen 19. 3. 1976 chráněnou krajinnou oblastí (CHKO) s plochou 1063 km2. Tato CHKO má čtyři zóny  odstupňované ochrany, přičemž  přísnost požadavků klesá od I. zóny (kde se nalézá okolí vrcholu Milešovky) ke IV. zóně. I. zóna zaujímá 7,2%, II. 20,7%, III. 25,7% a IV. 46,4% z CHKO. Na ploše CHKO je 39 maloplošných chráněných území, z toho 5 charakteru národní přírodní rezervace, 8 národních přírodních památek, 11 přírodních rezervací a 15 přírodních památek (J. Kinský, 1996).Poněkud  neharmonicky s národní přírodní památkou působí zchátralá část původně ubytovacích objektů na vrcholu hory, i když, hlavně přičiněním Obecně prospěšné společnosti Milešovka, se jejich stav postupně zlepšuje.Z nejblíže ležících národních přírodních památek je třeba zmínit Borečský vrch, kde vzbuzují pozornost tzv. ventaroly, výrony teplého a vlhkého vzduchu z horních vyústění puklinového systému kopce. V jejich bezprostředním okolí se v zimě neudrží sníh. Rozdíl teplot unikajícího vzduchu a okolního prostředí bývá až 16oC. Na specifické mikroklimatické poměry je vázán výskyt rostlinných druhů, které nesnášejí pokles teploty pod 0oC.  Méně výrazné ventaroly jsou pozorovatelné při souvislé sněhové pokrývce i na Milešovce, např. při turistické cestě na jižním svahu. Dále stojí za zmínku blízko ležící přírodní rezervace Březina. Ochranný režim je zaměřen na jediné rašeliniště v Milešovském středohoří, vzniklé v proláklině patrně zahrazené sesuvem, nahromaděním vody a vytvořením dvou izolovaných ostrůvků živé rašeliny v jezírku.  (J. Kinský, 1996)

 



Více informací

Národní přírodní rezervace

Geologická charakteristika Milešovky

Doc. RNDr. Jaromír Ulrych, DrSc.

 

České středohoří představuje relikt rozsáhlého (472 km2) třetihorního vulkanického pohoří dosahujícího délky 80-90 km a šířky až 20-25 km tvořeného souvislým výskytem vulkanických produktů v severních Čechách. Vystupuje na významné geologické struktuře oherského riftu směru VSV-ZJZ, jejíž podstatnou součástí je i morfologicky se projevující podkrušnohorský prolom vyplněný sedimenty a vulkanity. Vulkanismus této oblasti je bimodální, tvořený horninami bazaltického (čediče) a fonolitového (znělce a trachyty) charakteru. Pro svůj klasický vývoj byl vybrán za vzor alkalického vulkanismu tzv. atlantické provincie ve světovém měřítku (Becke 1903). Bazaltické vulkanity jsou vyvinuty převážně jako povrchové produkty – lávy a vulkanoklastika, jejich přívodní dráhy a subvulkanické aparáty jsou plošně v menšině. Naproti tomu horniny znělcového typu tvoří podpovrchová intruzívní tělesa podoby lakolitů, pňů, žil a jejich případné povrchové produkty nejsou prozatím přesvědčivě prokázány. Maximální mocnost zachovalých vulkanických produktů na ploše cca 52 km2 bývá odhadována na 400 m, přičemž vulkanoklastické produkty reprezentují více než polovinu povrchových výskytů (Shrbený 1995). Vznik a vývoj tohoto vulkanismu je spjat s odezvou mladého alpínského vrásnění na starý Český masiv v předpolí tohoto orogénu. Třetihorní vulkanismus byl v oblasti Českého středohoří prokázán v časovém rozpětí přesahujícím 30 milionů let od středního eocénu do svrchního miocénu (43-9 mil. let) (Ulrych et al. 1999). Dnešní členitý a pestrý povrch oblasti Českého středohoří vznikl dlouhým a složitým geologickým vývojem. Vliv tektonických pohybů spjatých s mohutnou vulkanickou činností v třetihorách a intenzivní odnos zvláště ve čtvrtohorách mají za následek současnou podobu horstva, která ač morfologicky výrazně připomíná primární sopečné tvary, je přesto druhotně získaná – to platí i pro nejvyšší vrchol Milešovku. České středohoří je geograficky děleno na mírně zvlněné Verneřické a morfologicky výrazné Milešovské středohoří. Milešovské středohoří je charakteristické značně strmými kuželovitými a kupovitými tvary i hřbety, které reprezentují lakolity, sopečné komíny a žíly a vypreparované z třetihorních vulkanitů a zejména křídových sedimentů. Část území, kde se právě Milešovka nachází, tvoří příčný blok v oherském riftu, vyzdvižený nad okolní oblasti, což dalo podnět k jeho rychlé a intenzivní denudaci. Blok je charakteristický výchozy rul podložního krystalinika. V tomto bloku se vyskytují též četné vysoké vrcholy Českého středohoří.Kuželovitý vrchol Milešovky 837 m vysoký, vystupující více než 400 m nad okolí, je nejvyšší horou Českého středohoří a výraznou krajinnou dominantou celé oblasti. K vytvoření tvaru pravidelného kužele Milešovky (podobně i Milešovského Kloce a Kletečné v blízkém okolí) však docházelo teprve průběžně při preparování lakolitu z okolních hornin v souvislosti se zvětráváním a odnosem jeho pláště i vlastního fonolitu Typicky vyvinutá deskovitá odlučnost s periklinálním zapadáním mocných desek, dotváří klasický kuželovitý tvar hory s příkrými svahy a rozsáhlými kamennými moři při úpatí. Na jz. úpatí hory je patrná odlučná plocha mohutného čtvrtohorního sesuvu suťového kužele tvořící výrazný sráz pod Výřími skalami.

 

    

 

 

Milešovka je lakolit tvořený  alkalickou horninou vypreparovaný z původních okolních hornin. Minerální složení horniny tvořící Milešovku odpovídá sodalitickému trachytu. V současnosti je však více rozšířena klasifikace vycházející z chemického složení hornin, ve které spadá k fonolitu (znělci). Radiologické určení stáří horniny, stanovené K/Ar metodou (31,6 ± 1 mil. let, Kopecký 1987-88), odpovídá hlavní vulkanické fázi Českého středohoří.Zelenošedý fonolit Milešovky se vyznačuje porfyrickou strukturou. Velké lišty vyrostlic odpovídají sodno-draselnému alkalickému živci (až 6 mm), menši vyrostlice (okolo 1 mm) tvoří sodalit, nefelin, analcim, pyroxen, amfibol, titanit, magnetit a apatit. Vyrostlice se vyskytují v jemnozrnné základní hmotě složené téměř výhradně ze světlých minerálů (živce, sodalit, analcim). K puklinovým minerálům fonolitu patří zejména zeolitnatrolit a kalcit. Nejbližší okolí Milešovky je tvořeno krystalickými břidlicemi, křídovými sedimenty, třetihorními vulkanity a čtvrtohorními uloženinami. Horniny krystalinika jsou zastoupeny granátickými ortorulami tvořícími vrch Šibeník s. od Milešova. Jsou považovány buď za mohutný xenolitický blok o průměru cca 0,5 km vytržený z podložního krystalinika krušnohorského typu, vynesený viskózním fonolitovým magmatem Milešovky do strukturně vyšší úrovně, anebo jsou přímou součástí tektonicky vyzdviženého hlubokého podloží vulkanitů i křídových sedimentů.Ze svrchnokřídových sedimentů české křídové pánve jsou v menší míře zastoupeny spodnoturonské opuky až písčité slínovce a spongility vyvinuté v příbojové facii na úpatí bloku Šibeníku. V podstatné míře zde vystupují slínovce svrchního turonu až coniacu.Třetihorní vulkanity patří v blízkém okolí Milešovky k nejrozšířenějším horninám. Jsou zde hojně zastoupeny efuzivní bazanity (olivinické čedičové horniny) a s nimi spjatá vulkanoklastika, patřící ústeckému souvrství (Cajz et al. 2000). Proniky menších těles (sopouchy, žilná tělesa) bazaltických hornin široké škály chemického složení (olivinické nefelinity a leucitity, bazanity, v menší míře i autometamorfované bazalty a tefrity) i fonolitických hornin (soliterní intruze) obnažené při denudaci dotvářejí pestrý ráz krajiny.Značnou část blízkého okolí Milešovky překrývají čtvrtohorní pleistocénní uloženiny. Nejvýrazněji se uplatnily svahové soliflukční sedimenty vzniklé gravitačními pohyby na příkrých svazích. Vytvořila se rozsáhlá kamenná moře na úpatí vulkanických těles, balvanito-kamenité sutě a písčito-hlinité sedimenty. Přítomnost zčásti přemístěných spraší a sprašových hlín souvisí s větrnou činností v mladším pleistocénu.Na Milešovce, podobně jako na některých dalších fonolitových kopcích Českého středohoří (např. Lipská hora)  je patrný asymetrický vývoj reliéfu. Zatímco jižní svah bývá obvykle strmější, severní mívá mírnější sklon. Jedná se v podstatě o periglaciální jev z období ledových dob, související s odlišným osluněním svahů kopců (a údolí). Výraznější oslunění a s ním  spjaté intenzivnější rozmrzání půdy způsobovalo intenzivnější soliflukci a erozi jižních svahů, ve srovnání se sklony severními (Kirchner et al. 2001).Tento jev je již déle jak století znám v geografické literatuře jako problém asymetrických údolí. Západní svahy údolí, na které dopadá slunce již od rána rychleji a do větších hloubek rozmrzají a proto bývají následkem soliflukce pozvolnější než východní svahy, kam sluneční záření začíná dopadat až kolem poledne (Cílek 2000).

Flóra Milešovky

Doc. RNDr. Karel Kubát, CSc

Podrobné informace o všech  dále uvedených a tučně zvýrazněných  položkách  lze  nalézt vyhledávačem internetu zadáním jejich českého, nebo latinského názvu!

 

Milešovka jako významná krajinná dominanta lákala nejen k vycházkám a k výletům, ale i jako objekt přírodovědných výzkumů, nebo - v prvopočátcích bádání - alespoň ke sběru přírodnin. Rostliny zde byly sbírány soustavně již od první poloviny 19. století. Ve výměnném herbáři  prof. I. Tausche (1793-1848) pochází mnoho položek právě z Milešovky. Nejvýznamnější z nich je jistě vrbovka třezalkolistá (Epilobium hypericifolium Tausch), kterou v roce 1824 na základě sběru z Milešovky popsal. Naposledy zde byla nalezena roku 1864 a ještě o 15 let později byla pěstována v býv. smíchovské botanické zahradě. Nyní je druh považován v ČR za vyhynulý, protože v posledních desetiletích nebyl nalezen ani na druhé lokalitě, Děčínském Sněžníku.
V roce 1874 nalezl R. Brandeis na svahu Milešovky nad jejím JV úpatím dvě kvetoucí rostliny patřící do nápadného a nezaměnitelného rodu jazýček (Himantoglossum) z čeledi vstavačovité. Jednu rostlinu sebral, druhou nechal na místě. V následujících letech navštívil lokalitu ještě třikrát, ale vždy bezúspěšně. Tento mimořádně významný nález (dosud jediný v Čechách) byl teprve téměř po 20 letech publikován (Maly et Brandeis ,1893); rostliny byly určeny jako jazýček kozlí (H. hircinum), protože v tu dobu nebyl žádný jiný druh rodu v Evropě rozlišován. Brandeisův sběr byl dlouho nezvěstný; jeho herbář je sice uložen v muzeu v Ústí n. L., ale tato položka v něm chybí. Teprve na samém konci 20. stol. ji nalezl Hendrych (2000) v přírůstcích botanického odd. Národního muzea v Praze. Na základě revize se ukázalo, že rostliny z Milešovky patří k druhu jazýček jadranský (H. adriaticum), který byl popsán teprve  v roce 1978 z Itálie. Jeho nejbližší lokality jsou na J Moravě v okolí Třebíče, lokality v okolí Jeny v Německu patří k H. hircinum.Poněkud nejasná je historie výskytu kyvoru lékařského (Ceterach officinarum) na Milešovce. Dochovaly se dvě staré nedatované položky, z nichž alespoň jedna s největší pravděpodobností z Milešovky skutečně pochází. Na schedách není žádné bližší určení místa výskytu. Protože jde o rostlinu skalních štěrbin vyhledávající spíš neutrální až bazičtější substráty (a milešovský fonolit je poměrně kyselý), nelze vyloučit ani to, že byl kyvor sbírán na některém z návrší při jejím úpatí. V současnosti je pravděpodobně známá jediná původní lokalita druhu v Čechách (Ústí n. L., Střekov). Také sleziník černý (Asplenium adiantum-nigrum) roste v Čechách při severní hranici svého celkového rozšíření. Na Milešovce byl pozorován několikrát, v dlouhých časových odstupech: poprvé ho zde sbíral v roce 1913 Polák, pak (1952) Dostál a naposledy byl patrně zaznamenán koncem 60. nebo začátkem 70. let 20. stol. Tehdy byl pozorován velmi vzácně v řídké dubohabřině nad Výřími skalami a u turistické cesty na jižním svahu. Tam byl v roce 1967 nalezen jediný exemplář v místě tzv. ventarol. Jedná se o v létě neodlišitelné plochy, na kterých ústí systémy skalních puklin; z nich v zimě uniká teplý a vlhký vzduch, který rozpouští sníh. Tato celoročně nepromrzající místa jsou pravidelně navštěvována černou zvěří, rytí prasat bylo nejspíš příčinou zániku poslední rostliny. Znovuobjevení druhu lze na Milešovce očekávat.
Záraza alsaská
(Orobanche alsatica) byla na Milešovce nalezena parazitující jen na žebřici horské (Libanotis pyrenaica). Žebřice zde dosud roste, převážně ve vrcholových partiích hory, ale záraza byla pozorována naposledy pravděpodobně v roce 1894, tedy přibližně před  110 lety. Medvědice lékařská (Arctostaphylos uva-ursi) je poměrně hojná na horní hraně Výřích skal; její zdejší populace je největší v severních Čechách. Pravidelně a někdy velmi bohatě plodí.
Na Milešovce rostlo nebo dosud roste i mnoho dalších druhů rostlin, které jsou v České republice vzácné, ohrožené a proto i chráněné. Ze zvláště chráněných druhů, zařazených do kategorie kriticky a silně ohrožených, jsou udávány hruštička prostřední (Pyrola media), hvozdík pyšný (Dianthus superbus), hvozdík sivý (Dianthus gratianopolitanus), jeřáb český (Sorbus bohemica), koniklec luční (Pulsatilla pratensis), korálice trojklaná (Corallorhiza trifida), kosatec bezlistý (Iris aphylla), kostřava ametystová (Festuca amethystina), lomikámen trsnatý (Saxifraga rosacea), okrotice červená (Cephalanthera rubra), vstavač kukačka (Orchis morio), vstavač nachový (Orchis purpurea).
Vrchol Milešovky dosahuje vyšší nadmořské výšky než např. Komáří hůrka v Krušných horách nebo než některé pláně ve východní části tohoto pohoří. Přesto je květena Milešovky, zvláště jejích jižních až západních svahů, neporovnatelně bohatší především na teplomilné druhy. Příčinou je nejen pro rostliny příznivější geologický podklad, ale zvláště poloha vrchu na okraji českého termofytika. Proto nepřekvapí, že několik rostlinných druhů dosahuje právě na Milešovce své výškové maximum v České republice:  jeřáb břek (Sorbus torminalis) 800 m, jeřáb muk (Sorbus aria) 800 m, kozlík ukrajinský chlumní (Valeriana stolonifera subsp. angustifolia) 800 m, lebeda podlouhlolistá (Atriplex oblongifolia) 835 m, lomikámen trsnatý (Saxifraga rosacea) 790 m, plamének přímý (Clematis recta) 580 m (Sýkora 1978) aj.

foto 4.1. dubohabrový les na Milešovce. Leopold Kukačka

Převážná část kužele Milešovky je zalesněna. Především při úpatí a v nižších partiích svahů se v lesních porostech již mnoho století hospodaří. Přesto se na velkých plochách zachovaly přirozené a přírodě blízké porosty. Většina jižních svahů je porostlá dubohabrovými lesy (převažují společenstva blízká asociaci Melampyro nemorosi-Carpinetum). Na severních svazích převládaly druhově chudé bikové bučiny (asociace Luzulo-Fagetum) s dominantní třtinou rákosovitou (Calamagrostis arundinacea) v podrostu; ty byly nahrazeny kulturními smrčinami, které v první polovině minulého století podlehly mniškové kalamitě. Nyní jsou na velké části severních svahů řídké březové háje. Květnaté bučiny jsou zastoupeny především asociací Tilio platyphylli-Fagetum  s hojnou lípou velkolistou. Pro bučiny celé skupiny Milešovky je typická nepřítomnost některých druhů, které rostou nedaleko odtud na pravém břehu Labe : kostřava nejvyšší (Festuca altissima), kyčelnice cibulkonosná a devítilistá (Dentaria bulbifera, D. enneaphyllos), měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva), udatna lesní (Aruncus vulgaris). Jejich absenci je možné vysvětlit "ostrovní" polohou této skupiny vrchů : na východě jsou odděleny Labem, z ostatních stran územími, nevhodnými pro migraci jmenovaných druhů (přílišné sucho a teplo).  O lesní vegetaci Milešovky se zmínil v několika pracích Klika, samostatnou studii publikovali Firbas a Sigmond (1928).
Trvale bezlesé plochy jsou na balvanitých sutích a na skalním srázu Výřích skal. Při horní hraně skal se na nevelkých plochách dochovaly zbytky reliktního boru s častou medvědicí lékařskou. Tato společenstva jsou zpravidla řazena do svazu Dicrano-Pinion. Významná jsou také společenstva okrajů sutí ve vrcholové části Milešovky s hojnou lískou obecnou (Corylus avellana) a některými dnes již velmi vzácnými až téměř vyhynulými druhy: hlaváč fialový (Scabiosa columbaria), kapradinka skalní (Woodsia ilvensis), lomikámen trsnatý (Saxifraga rosacea), mázdřinec rakouský (Pleurospermum austriacum), růže májová (Rosa majalis) aj.; tato společenstva jsou dokonce považována za "potomky" keřových formací, které byly u nás hojné v chladnějších obdobích po poslední době ledové, tedy zhruba před 10.000 - 8.000 lety (Sýkora 1978).
Z meteorologického hlediska je zajímavá  skupina vlajkových stromů - modřínů, které lemují vyústění průseku lanovky na vrchol a byly podél pěšiny na severní straně pozemku.

Modřín s asymetrickou, „vlajkovou“ korunou u horní stanice nákladní lanovky. foto Leopold Kukačka

 

ÚFA AV ČR Tvarování a sklon korun stromů jsou ovlivněny převládajícím směrem větru převážně v zimních obdobích,  a to po celou dobu existence stromů. V souladu s meteorologickými pozorováními šlo podle vlajek stromů o proudění ze směrů 286 až 288° (Křivský, 1958). Kolem 90. let minulého století většina stromů odumřela, pravděpodobně za přispění znečištění ovzduší.

Podle posledního publikovaného přehledu (Sýkora 1978) bylo na Milešovce zjištěno celkem 269 druhů cévnatých rostlin; do tohoto počtu jsou zahrnuty i taxony, jejichž výskyt se již dlouho nepodařil ověřit. Jedná se o číslo poměrně vysoké uvážíme-li, že geologická stavba Milešovky je relativně jednoduchá, navíc je převládající fonolit hornina poměrně kyselá. Jedinečnost flóry Milešovky spočívá ve výskytu v  Čechách mimořádně vzácných druhů rostlin. Významné je také  společenstvo s lípou širokolistou; asociace Tilio platyphylli-Fagetum je považovaná za lokální asociaci nejvyšších poloh západní části Českého středohoří.

 Fauna Milešovky

†Doc. RND.r. Ivo Flasar

†CSc., RNDr. Marie Flasarová, CSc.

 

Podrobné informace o všech  dále uvedených a tučně zvýrazněných  položkách  lze  nalézt vyhledávačem internetu zadáním jejich českého, nebo latinského názvu!

 

Hora Milešovka (837 m), ležící v centru  Českého středohoří, je zajímavým územím nejen po botanické stránce, ale i zoologicky je velmi významná.
Na Milešovce jsou zastoupeny různé typy biotopů, jako je doubrava, bukový les,  smrčina, dále jsou tu skály a sutě.  Lesní biotopy plošně převládají, skály a sutě zaujímají pouze malou plochu asi pěti procent. Už tím je dáno druhové složení obratlovců, v němž převažují lesní druhy. Na tomto kopci bylo zjištěno 110 druhů obratlovců (včetně zatoulanců i druhů nedávno vymřelých).
Z obojživelníků zde žije mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), kterého můžeme zastihnout po dešti, a po celém území se vyskytuje nehojně skokan hnědý (Rana temporaria).
Pozoruhodné je každoroční stěhování ropuchy obecné (Bufo bufo) v době jarního rozmnožování a to z celého širokého okolí do rybníka v Milešově. Dříve bývaly stovky ropuch při přechodu silnice do rybníka rozježděny. Dnes je bezpečnost ropuch zajišťována správou CHKO v Litoměřicích. Po stranách silnice jsou plůtky a vyhloubené jámy, do kterých ropuchy padají a pak jsou přenášeny do rybníka.
Na vodní biotopy jsou Milešovka a její okolí poměrně chudé. Rybník Toran v revíru Březina je dnes oplocen  a ve správě mysliveckého sdružení Tetřívek-Milešovka. Jsou zde vysazeny druhy: kapr obecný (Cyprinus caprio), pstruh duhový (Oncorhynchus mykiss, Salmo gaidneri ??) a siven americký (Salvelinus fontinalis). Druhým větším biotopem je rybník v Milešově, který obhospodařuje obecní úřad Milešov. Byl zde vysazen kapr obecný (Cyprinus caprio), karas obecný (Carassius carassius) a štika obecná (Esox lucius). Konečně je zde Milešovský potok, který se vlévá do Labe, spravovaný Českým rybářským svazem. Periodicky je osazován pstruhem potočním (Salmo trutta morpha fario).
Z plazů zde žije ještěrka obecná (Lacerta agilis), na teplejších místech slepýš křehký (Anguis fragilis) a užovka obojková (Natrix natrix). Na kamenitých teplých místech se můžeme také střetnout se zmijí obecnou (Vipera berus).
Ze všech obratlovců jsou nejpočetnější ptáci. Z dravců byli pozorováni – včelojed lesní (Pernis apivorus), krahujec obecný (Accipiter nisus) a jestřáb lesní (Accipiter gentilis), oba druhy zde hnízdí, dále zde hnízdí káně lesní (Buteo buteo) Poštolka obecná (Falco tinnunculus) sem jen přechodně zaletuje. Jako na velkou vzácnost je nutné upozornit na zástřel orla skalního (Aguila chrysaetos), který byl uloven na úpatí Milešovky 8. prosince 1886. Dokladový kus je zachován ve sbírkách Regionálního muzea v Teplicích. Další vzácností je úlovek motáka stepního (Circus macrourus) u Velemína v roce 1895. Doklad se nachází také v muzeu v Teplicích.
Z kurovitých ptáků, kteří dříve obývali Milešovku, musíme vzpomenout tetřívka obecného (Tetrao tetrix), který se vyskytoval i na okolních kopcích a dodnes hnízdí na kopci Pařez (též Milešovský Kloc) 735 m n.m. západně od Milešovky  a jeřábka lesního (Bonasa bonasia), který býval donedávna na Milešovce hnízdivcem. Zprávy o jeho hnízdění v dnešní době chybějí. Bažant obecný (Phasianus colchicus) se vyskytuje a hnízdí ojediněle. Změnou zemědělství se objevuje i křepelka obecná (Coturnix coturnix). Byla hlášena od Medvědic. Také sluka lesní (Scolopax rusticola) je zde hnízdivcem. Holubovití – holub hřivnáč (Columba palumbus) nehojně hnízdí po celém území. Vzácnější je holub doupňák (Columba oenas). Hrdlička zahradní (Streptopelia decaocto) se vyskytuje jako synantrop na úpatí ve vesnicích.
Ze sov je největší výr velký (Bubo bubo), který hnízdí pravidelně na Výřích skalách, popřípadě na vrcholu hory a střídá i jiná místa. Má zde unikátní stoleté hnízdiště. Z dalších lesních sov zde hnízdí kalous ušatý (Asio otus), puštík obecný (Strix aluco) a hnízdíval  zde poměrně vzácně i sýc obecný (Athene noctua). Sova pálená (Tyto alba) pravidelně hnízdila na kostele v Milešově. Koncem minulého století je uveden v literatuře výskyt kulíška nejmenšího (Glaucidium passerinum) z okolí Velemína u Milešovky. Tento výskyt je velmi nepravděpodobný.
Kukačka obecná
(Cuculus canorus) bývá na Milešovce hostem, sama nehnízdí a svá vejce podkládá pěstounům.
Z datlovitých zde hnízdí nejhojněji strakapoud velký (Dendrocopos major), méně žluna zelená (Picus viridis) a nehojně datel černý (Dryocopus martius). Vyskytuje se  a také  hnízdí krutihlav obecný (Jynx torquilla). Z hnízdících pěvců můžeme zastihnout pěnici slavíkovou (Sylvia borin), pěnici černohlavou (Sylvia atricapilla) a pěnici pokřovní (Sylvia curruca).
Na Milešovce hnízdí tři druhy budníčků – budníček menší  (Phylloscopus collybita), budníček větší (Phylloscopus trochilus) a budníček lesní (Phylloscopus sibilatrix).
Drozd zpěvný
(Turdus philomelos) a kos černý (Turdus merula) jsou ve všech biotopech Milešovky běžnými hnízdivci. Červenka obecná (Erithacus rubecula)  je hnízdivcem po celém zalesněném kopci. Rehek zahradní (Phoenicurus phoenicurus)  hnízdí nehojně, rehek domácí (Phoenicurus ochruros) je hojnější, hlavně kolem budov. Pěvuška modrá (Prunella modularis) a střízlík obecný (Troglodytes troglodytes) také hnízdí sporadicky. S  ťuhýkem obecným (Lanius collurio)  se můžeme setkat na křovinatém úpatí.
Sýkory – sýkora koňadra (Parus major), sýkora modřinka (Parus caeruleus), sýkora úhelníček (Parus ater), sýkora parukářka (Parus cristatus), mlynařík dlouhoocasý (Aegithalos caudatus), z nich nejhojnější je sýkora koňadra. Vzácná je sýkora lužní (Parus montanus) hnízdící sporadicky na vrcholu kopce.
Vlaštovka obecná
(Hirundo rustica), jiřička obecná  (Delichon urbica) a rorýs obecný (Apus apus) sem pouze zalétávají.
Brhlík lesní
(Sitta europaea) je běžným hnízdivcem po celém zalesněném kopci, šoupálek dlouhoprstý (Certhia familiaris) nehojně hnízdí v bučině. Hejnka čížka lesního (Carduelis spinus) bývají pozorována v zimě na  olších při vybírání semen. Hnízdění nebylo prokázáno.
Další hnízdivci jsou – hýl obecný (Pyrrhula pyrrhula), pěnkava obecná (Fringilla coelebs) – je ve všech biotopech nejhojnější, strnad obecný (Emberiza citrinella) i na úpatí, vrabec polní (Passer montanus) hnízdí na Výřích skalách, vrabec domácí (Passer domesticus) se potuluje po vesnicích kolem.                                                                     
Z ostatních ptačích druhů, se kterými se můžeme na okrajích Milešovky setkat, uvádíme dlaska tlustozobého (Coccothraustes coccothraustes), zvonka zeleného (Chloris  chloris), stehlíka obecného (Carduelis carduelis), zvonohlíka zahradního (Serinus serinus) a špačka obecného (Sturnus vulgaris).
Jednou se nám podařilo zastihnout na polích u Černčic pod Milešovkou na jarním tahu asi 250 kusové hejno jikavce severního (Fringilla montifringilla), kde všichni samci již měli pestrý svatební šat.                                                                      
Lindušku lesní
( Antus trivialis) je možné zastihnout ve všech lesních biotopech. Linduška luční (Anthus pratensis) byla vícekrát pozorována na vrcholu.
Konipas bílý
(Motacilla alba) hnízdí na vrcholku na observatoři, konipas horský (Motacilla cinerea) hnízdí na Výřích skalách v údolí Milešovského potoka.  
Vrána černá
(Corone corone)  jen zaletuje, kavka obecná (Corvus monedula) nehojně hnízdí. Sojka obecná (Garrulus glandarius) hnízdí v lesích i po celém vrchu. Ještě v minulém století nehojně hnízdil na Milešovce ořešník kropenatý (Nucifraga caryocatactes).
V srpnu 1968 byla v  okolí meteorologické observatoře pozorována větší hejnka ořešníků, jak vybírala lískové oříšky. Patrně se jednalo o sibiřskou rasu (Nucifruga caryocatactes macrorhynchos).  
Straka obecná
(Pica pica) sem jen zaletuje z polních hájů v okolí, kde i hnízdí. V poslední době se objevuje na Milešovce i krkavec velký (Corvus corax) , který zde i hnízdí.
Z velmi vzácných druhů je v  literatuře  zmínka o hnízdění skalníka zpěvného (Monticola saxatilis). Což není nemožné, poněvadž v polovině minulého století hnízdíval na střekovských skalách u Ústí nad Labem a na více místech v Českém středohoří. Nedaleko v lesním revíru Březina se potuloval v roce 1995 u rybníka Toran čáp černý (Ciconia nigra).
Savci – ježek západní (Erinaceus europaeus) je nehojný. Krtek obecný (Talpa europaea) žije hlavně na úpatí na loukách s hlubší půdou. Z dalších hmyzožravců zde žije rejsek obecný (Sorax araneus), vzácně rejsek malý (Sorex minutus). Rejsec vodní (Neomys fodiens) byl zjištěn podél Milešovského potoka,   bělozubka šedá (Crocidura suaveolens) žije v polích na úpatí. Byly zjištěny i tři druhy netopýrů – netopýr ušatý (Plecotus auritus), netopýr velký   (Myotis myotis) a netopýr rezavý (Nyctalus noctula).
Zajíc polní
(Lepus europaeus) se vyskytuje na Milešovce ojediněle. Králík divoký (Oryctolagus cuniculus) byl zdecimován myxomatozou. Veverka obecná (Sciurus vulgaris) je v lesních porostech nehojná.
Plch velký
(Glis glis) a plšík lískový (Muscardinus avellanarius) zde žijí, ale ucházejí pozornosti pro noční způsob života.

 V tomto sdělení nelze s autorem souhlasit. Rozmnožení obou druhů dosáhlo na vrcholu Milešovky v letech 2007 a 2008 až kalamitní úrovně a plši značně škodili v prodejně občerstvení, na observatoři i v zařízeních spojové techniky.  Žijí čile životem nočním i denním, v létě i v zimě, vzdali se hibernace. Stali se velmi málo plachými. Vzhledem k jejich ochraně  je jedinou obranou proti  invazi plchů  soustavný odchyt, celkem snadný,  s jejich  následnou  repatriací k úpatí hory.(Poznámka Leopold Kukačka)

Myš domácí (Mus musculus) byla nalezena v potravě sovy pálené. Myšice lesní (Apodemus flavicollis) je zastoupena ve všech lesních biotopech. Myška drobná (Micromys minutus) byla zjištěna v okolí Milešovského potoka. Potkan (Rattus norvegius) je nevítaným hostem ve sklepech observatoře.   Z ostatních hlodavců byli zjištěni : norník rudý (Clethrionomys glareolus) po celém kopci a hryzec vodní (Arvicola terrestris). Hrabošík podzemní (Pitymys subterraneus) může být považován za vzácného ve smrkovém lese na vrcholu, jinak nejblíže žije v Krušných horách.
Ze šelem zde žijí liška obecná (Vulpes vulpes), kuna skalní (Martes foina), vzácně kuna lesní (Martes martes), hranostaj (Mustela ermines), kolčava (Mustela nivalis) a jezevec lesní (Meles meles). Při úpatí u vesnic se vyskytuje ojediněle tchoř tmavý (Putorius putorius).
Z kopytníků  je srnec obecný (Caoreolus capreolus) zde běžný, zatímco prase divoké (Sus scrofa) je v posledním čase velmi hojné.
Při úpatí Milešovky se zdržuje daněk skvrnitý (Dama dama), který má částečně původ z vysazovacích akcí v ústeckém okrese a částečně sem byl i přímo vysazen (jedinci maďarského původu). Jsou zde i tři albíni daňka (Dr. F. Hamrle, in verb.-člen mysliveckého sdružení Tetřívek-Milešovka). Na Milešovce se vyskytuje i muflon (Ovis musimon) jako v celém Českém středohoří.
Jako kuriozita byl v roce 1902 u Milešovky střelen albín zatoulaného jelena evropského (Cervus elaphus).

Více informací

Historie turistického ruchu na Milešovce

†Jaroslav Srba, mistr sportu, 

RNDr.Josef Štekl,CSc.

Leopold Kukačka

Vrchol Milešovky vždy lákal turisty a milovníky přírody a dalekých rozhledů. Začátkem ě 19. století se měnil životní styl zejména obyvatel měst a součástí jejich života se staly i výlety do okolí jejich bydliště a cesty za poznáním. Obce a  různé organizace chtěly těžit z tohoto zájmu o přírodu a snažily se přilákat co nejvíce návštěvníků. Vzrůstající zájem obyvatel o turistiku mj. vycházel z činorodé práce okrašlovacích spolků a hlavně turistických sdružení a spolků. O rozvoj turistiky v okolí Milešovky  se nejvíce zasloužil Horský spolek v Teplicích (Gebirgsverein Teplitz), založený v roce 1885.
Náplní turistických a horských spolků se postupně stala i stavba rozhleden, která byla v mnohých případech povýšena na věc prestiže, ať už lokální nebo spolkové. Ve druhé polovině 19. století a začátkem 20 století, kdy se místní okrašlovací, turistické a horské spolky doslova předháněly v budování rozhleden, vznikly v regionu např. rozhledny, Komáří Vížka (1857), Děčínský Sněžník (1864), Klínovec (1884), Hněvín (1889), Hora Svaté Kateřiny (1902).
V tomto proudu rozvoje turistiky vznikla i vyhlídková věž na Milešovce. Abychom nesnížili sílu slova, uvedeme v citaci, jak v roce 1892 v knize „Čechy-Středohoří“ popisuje výstup na horu Milešovku a dojmy z rozhledu F. A. Borovský:   

„Na Milešovku vede několik cest, z nichž ona od Bílky snad jest nejpohodlnější. Skutečně rozkošná jest však vyhlídka ze vzdušné této výše zvláště za jasných dnů podzimních. Péru našemu nelze vystihnout krás, v něž stápí se udivený zrak, a jak nicotným jeví se odtud veškeré dílo rukou lidských vedle velebné všemocnosti přírody! Nechceme jmenovati vrch po vrchu, všecka města a osady, jež vidíme odtud rozsety mezi žírnými rolemi, svěžími lukami a bujnými lesy, při stříbrných pruzích řek a potoků – vybízíme jen každého : jdi a viz! K východu i západu kupí se lesnaté chlumy až do modravé dálky, kde šedým cimbuřím obzor lemují. Blíže v úvalech zelenají se šťavnaté lučiny, jichž zeleň v dále s temnem lesů v jedno splývá. K severu letí zrak přes nižší lesnaté hřbety a přes kraj rolemi zbrázděný, sotva jen tuše hluboké, skryté údolí Běly, na Doubravskou Horu nad Teplicí – přes  hnědouhelnou pláň až v šedou dáli ku příkré Rudohorské hradbě. Na jih kolem úpatí hory rozkládá se téměř jediný ovocný sad, zabíhá do údolí mezi skalnaté, ostré, tu i tam zříceninami věnčené chlumy, obestírá jejich boky, a v něm bělají se bezčetné osady, probleskují stříbrné nitky potoků a zrcadla rybníků. Tam náhle černý mohutný Lovoš a ostrý skalnatý Košťálov co přízraky z houštiny zahrad a hájů se vypínají, jihovýchodně pak u Litoměřic stříbrný pás Labe, dalekým obepínaje obloukem žírnou nížinu, ztrácí se v temném  lůně hor. Hlouběji k jihu těká oko kolem dvouvěžatého Házmburku, a sune se přes zelený úval Oharky po slunné, zvolna se zvedající pláni Podřipské, by spočinulo na zvonovitém posvátném Řípu, za nímž z par noří se věže Hradčanské a mlhavé obrysy Brdských hor“. Konec citace.

Pohled z Milešovky k jihu, foto L. Kukačka

Při výborné dohlednosti je z Milešovky vidět od Krkonoš až k Šumavě  Podle zprávy z roku 1816 (Ehrlich, 1921)  byl tehdy rozhled z Milešovky volný na všechny světové strany, s výjimkou směru k Teplicím. Horní třetinu kužele hory pokrýval již jen zakrnělý jehličnatý les, lískové keře, počasím ošlehané břízy, nízký jasan a keřovité buky, duby a lípy. Vrcholovou partii tvořil téměř výlučně břidlicový znělec, často v mohutných kusech. Vedle obyvatel z okolí lákala hora postupně i lázeňské hosty z Teplic. Zhlédnutí východu slunce z  Milešovky se stalo známkou příslušnosti  k „lepší vrstvě společnosti“. Na Milešovku vystoupili četní turisté nejen z evropských  zemí, ale dokonce i z Ameriky. Ke známým vyjádřením návštěvníků hory patří např. sdělení Brazilce Dekamera, který procestoval většinu Evropy a rozhled z Milešovky označil za nejkrásnější a nejvznešenější, jaký kdy zažil.  Kromě řady známých osobností byl od roku 1819 do roku 1839 téměř každoročním návštěvníkem pruský král Friedrich Wilhelm III., v jehož doprovodu býval i známý německý přírodovědec Alexander von Humboldt, který sdělil jednomu svému příteli, že rozhled z Milešovky byl třetí nejkrásnější, jaký kdy viděl (Ehrlich, 1929).
Výhledem z Milešovky do podzimního kraje byl v listopadu 1836 nadšen i K. H. Mácha, jen týden před svou smrtí. Podle vzpomínek J. V. Friče byli na Milešovce mladí básníci, mezi nimi Neruda, Heyduk, Sabina a další, aby oslavili vydání almanachu Máj. Přespali v mechových chatkách a obdivovali východ slunce. Jaroslav Vrchlický po návštěvě hory napsal báseň Na Milešovce.


Na Milešovce.

V hor věnci leží český kraj
jak pozlacená, stará báj;
dech borů temný zazní časem,
lesk rosy hraje trávy klasem.

Jak z dálky vane lesů dech,
to snad je českých srdcí vzdech,
a rosa, kam jen noha vkročí,
to snad jsou slzy českých očí.


DOJMY A ROZMARY
BÁSNĚ 
JAROSLAVA VRCHLICKÉHO
V PRAZE
NAKLADATEL J. OTTO KNIHKUPEC
1880

V roce 1820 vybudoval na Milešovce za velmi obtížných podmínek hostinský Anton Weber z Velemína malou hospodu, kterou postupně rozšířil na dvě prostorné jídelny, několik chat, prostranství pro tanec, kapličku a malý obchod, kde se prodávaly obrázky, minerály z okolí, české sklo, bižuterie a upomínkové předměty. Vybudoval a upravil také horské stezky pro turisty. Tím přispěl již v té době ke značnému turistickému ruchu. Na nejvyšším vrcholku hory leží triangulační bod. Ve čtyřicátých letech postavil nad tímto  bodem A. Weber 4 m vysokou kamennou rozhlednu na jejímž místě byla později vystavěna budova observatoře (Spitaler, 1912). Označující kámen byl 7. prosince 1901 obestavěn hrubou zděnou ohradou, osazenou alpskými rostlinami (nyní se nachází v malé zahrádce při východní  straně observatoře). Na dochovaných kresbách z 19. století jsou ukázky vylepšeného stavu rozhledny a  čilého společenského života na vrcholu hory.


Z obrázku získáme  představu o rozmístění veřejných částí hostince a jeho hospodářského
zázemí (Ehrlich, 1921).

 

Idylu posezení na vrcholu Milešovky trefně vystihuje dobová písemnost z roku 1849:

Co nejblíže až do vesničky Bořislav jsme se vezli, měli jsme tedy nohy odpočaté k obtížnému výstupu. Ta hora je asi také tou nejvyšší v zemi. Odsud leželo všechno líbezně pomícháno, hory, kopce, města, vesnice, hrady, a zámky, údolí a nivy, rozříznuto stříbrnou páskou Labe.
Zrak můj jinak přitahovalo drobné a vkusné vybavení horské chaty. Zakladatel Weber, stařec červených lící, zajisté neúnavnou pílí dokázal to, co nyní tak uklidňuje. Plošina vrcholu je obklopena ochrannou zdí, která mimo obytné stavby mnoha milých mechem pokrytých jeskyň vybavených na nocleh přichystanými  bílými postelemi, zahrnuje ještě pole pro základní potřebu zeleniny, předně brambor a zelí. I když lopota málokdy bývá  korunována zralými plody, stařec přesto tvrdošíjně pokračuje v práci.
V pohostinných chatrčích, vykukujících sem tam mezi stromy, přehlušuje družný hovor návštěvníků u kávy a piva dole řádící bouřky. Usedl jsem s mojí společnicí na jednu mechem vypolštářovanou lavici poblíž tanečního pódia a pobavil se čilými skoky vesnických děvčat jež se zde veselí každou neděli při hře harfy.
                   
Z deníku umělce, sochaře, Juliuse Melzera (*1823 Sloup u Č.Lípy – †1853 v Římě)


Když A. Weber ve věku 85 let v roce 1858 zemřel, provozovala hostinec až do roku 1862 jeho manželka. Po ní do roku 1869 vedl hospodu nepříliš úspěšně písař milešovského hospodářského úřadu Johann Surma.
Následně až do roku 1884 zde působil Klemens Greiner, původně hostinský v Litoměřicích, který měl hostinec na Milešovce v pronájmu od hraběte Ledebura.
Jeho nástupcem se stal Gustav Liehm. Ten byl velice aktivním podnikatelem, za jeho působení kvetl na Milešovce čilý ruch a kolem turistiky a výletů lázeňských hostů na Milešovku vzniklo několik služeb – možností obživy pro okolní obyvatele. Byla organizována průvodcovská služba – působil zde „zkoušený horský vůdce pro Milešovku a okolí“, provozovala se nosítková vynáška pohodlných hostů na vrchol – traduje se dokonce soudní spor mezi obcí Bílka a Milešov, kteří obyvatelé mají právo tuto službu poskytovat, k vyjížďce na vrchol bylo možno najmout mulu, nebo koně. O těchto službách svědčí dobové reklamní a inzertní vývěsky Liehmova hostince ( viz. obrázek). Po Liehmově smrti vedla podnik jeho manželka Emílie. Ta hostinec opustila po požáru 22. února 1905, který nadělal mnoho škody.



Ledeburská lesní správa však již 18. května 1905 otevřela provizorní restauraci, která byla umístěna v některých z nepostižených objektů a převzal ji hostinský Vinzenz Pöschel.  Zároveň byly zahájeny stavební práce na znovuvybudování restaurace, která byla dostavěna 16. října téhož roku. Větší novostavba byla postavena na jihovýchodní části vrcholu na tomtéž místě, kde hospoda stála. Po Pöschlovi vedl hostinec od roku 1911 nejdříve Hugo Langer a po něm ho měsíc před vypuknutím první světové války převzal jeho bratr Karl Langer.Období rozhraní století 19.a 20. bylo v podkrušnohoří obdobím velkého hospodářského rozmachu a život na vrcholu hory byl čilý, živnost hostinská prosperující, v roce 1904 byla dostavěna budova meteorologické observatoře, která byla od 1.1.1905 v pravidelném provozu. O této události pro vrchol hory velmi důležité viz samostatnou část o vývoji vědeckého bádání na MilešovceZa války musel z Karl Langer s hory odejít a provoz na Milešovce postupně slábl. Restaurace byla otevřena pouze v neděli a o svátcích. Na jaře roku 1918 byla několikrát zcela vykradena a bylo zničeno všechno, co se zlodějům dostalo pod ruce. Provoz horské restaurace, která byla opět obydlena a celoročně provozována K. Langrem, byl zahájen na Velikonoce roku 1919. Zajímavá jsou čísla o počtu návštěvníků na vyhlídkové věži na meteorologické observatoři : 1913 – 5300, 1914 – 3600, 1915 – 2100, 1916 – 2100, 1917 – 1800, 1918 – 1040 a 1919 – 4846.O zvýšení návštěvnosti Milešovky se zasloužil významným způsobem Horský spolek v Teplicích (Gebirgsverein Teplitz), založený v roce 1885, do jehož působnosti spadala i hora. Tento spolek byl příkladně činný při zřizování turistických cest, při výstavbě úkrytových chat, vyhlídkových věží atd.    Období na začátku 20.století bylo vlastně obdobím  nejvyššího vypětí činností na Milešovce.  Přelom 19.a 20.století byl dobou vrcholné ekonomické prosperity podkrušnohoří, rozmachu průmyslu a obchodu i života společenského. Souběžně s živým zájmem o ubytovací restauraci a její rozvoj vzniká další, pro Milešovku vrcholně významná iniciativa.V Teplicích v té době rivalizují dva zájmové spolky přátel hor a sice Gebirgsverein a Alpenverein. Produktivním výsledkem rivalizujících snah o "ovládnutí" vrcholu Milešovky byl vznik myšlenky a její následná realizace na založení meteorologické observatoře 1.řádu na Milešovce ve spolku Gebirgsverein. Tímto počinem se začala psát také historie vědeckého bádání na Milešovce, tomuto námětu je věnována samostatná kapitolaVyhlídková věž observatoře přístupná turistům ještě zvýšila přitažlivost vrcholu pro širokou veřejnost, návštěvnost vrcholku hory silně narůstala, kupř.již v r.1910 bylo zaregistrováno okolo 5000 návštěvníků věže a úměrně se také rozšiřovaly restaurační a pohostinské služby na vrcholu , takže zde v období první republiky prosperuje turistická chata disponující údajně až 40ti lůžky pro přenocování turistů, (ale inzerce nájemce Liehma udává kapacitu až 70 lůžek), v letní sezóně jsou na vrcholu pořádány pravidelné sobotní promenádní a taneční koncerty dechové hudby, na úpatí v Bílce jsou každoroční hojně navštěvované populární poutě...Postavení Milešovky jako dominantního krajinného fenoménu Českého středohoří v regiónu okresů Litoměřice, Teplice, Ústí n.L. Most a Louny jí ovšem dává celou řadu významů. Tak jako ve zmíněných letech na začátku století má  Milešovka stále své místo v oblasti řady zájmů kulturních, společenských, turistických, sportovních a dalších aktivit. Není jistě bez zajímavosti, že v době kdy na observatoři působil jako pozorovatel disident básník Ing. Petr Kabeš, byla zde za přítomnosti spisovatele Ludvíka Vaculíka provedena konečná redakce známého Prohlášení charty 77, nebo že se zde uskutečnilo několik víkendových sympozií undergroundových křesťanských básníků a literátů z iniciativy a pod vedením teplického básníka Romana Szpuka, vystoupení undergroundového pražského loutkového divadla Paraple...Vraťme se však ještě na chvíli do minulosti. Po převratu v roce 1945 je restaurace v režimu tak zvaného národního správcovství spočívajícího v převzetí německého majetku do národní správy, kterou vykonávali fyzické osoby, jmenovaní národní správci. Předpokládalo se, že malé živnostenské provozovny přejdou postupně do vlastnictví těchto správců. Těmto nadějím učinil konce komunistický převrat v roce 1948 s celoplošným znárodněním všeho a  každého až po  ševce a holiče.Restauraci a noclehárnu  na Milešovce postupně provozovaly Restaurace a jídelny n.p. lidové družstvo Vzlet, družstvo Jednota, a všechny zde hospodařily tak jak bylo tehdy zvykem a národním folklorem: nahrabat pro sebe, majetek neudržovat, strana a vláda se postarají. Tak byla zahájena postupná devastace vrcholového areálu. Posledním správcem hospody na Milešovce byl soudruh Mošna z Bílky. Restaurace už poskytovala jen zcela základní občerstvení – lahvové pivo a barevné limonády, vymáchané vuřty a nocleh v zatuchlých dekách v dřevěné boudě. Posléze v roce 1969  dochází k  zásadní změně -  je zrušena restaurace a do jejího objektu jsou dislokovány dva  subjekty na Milešovce nové a sice pracoviště Správy dálkových spojů a malá jednotka armády . Tím definitivně skončily a zanikly  na vrcholu Milešovky po téměř sto padesáti letech poslední zařízení a služby pro turisty a vandrovníky. Je pravdou, že z hlediska současných hygienických nároků a požadavků jak veřejnosti, tak dohlížecích orgánů,   v podmínkách, kdy na vrcholu není zdroj ani pitné, ani užitkové vody a není řešena likvidace splaškových a fekálních vod, by v  původní podobě restaurace existovat nemohla, stejně tak zůstává pravdou, že kam vstoupí noha vojákova tam tráva sto let neroste.V každém případě  došlo tehdy k urychlení a zdokonalení  procesu devastace a chátraní vrcholu Milešovky a od té doby se stávala královna Českého středohoří rok od roku omšelejší.  

Neradostný a nedůstojný stav širšího zázemí observatoře podnítil v roce 1995 tehdejšího ředitele Ústavu fyziky atmosféry AV ČR (provozovatele meteorologické observatoře) RNDr. Josefa Štekla, CSc. k založení Obecně prospěšné společnosti Milešovka která si za svůj základní cíl předsevzala revitalizaci vrcholu hory a návrat kulturrních a sportovních aktivit s ní spojených. Tato novodobá historie je obsahem zvláštní kapitoly WWW stránek. 

 

Více informací

Historie meteorologické observatoře

Meteorologická observatoř na vrcholu Milešovky byla zbudována díky podnětu, který dal  komerční rada Reginald Czermack-Warteck, zasloužilý člen předsednictva Horského spolku v Teplicích a předseda svazu horských spolků severozápadních Čech (Nordwestböhmischer Gebirgsvereins-Verband),  na zasedání svazu svým členům.   Po jejich souhlasu jej pak přednesl na jednání předsednictva Horského  spolku v Teplicích dne 16. ledna 1900. Záměr byl schválen a k jeho realizaci byl určen šestičlenný přípravný výbor. Ten začal jednat s majitelem panství, hrabětem Johannem von Ledebur-Wichelnem, o koupi nutného pozemku na vrcholu hory pro postavení meteorologické observatoře prvního řádu, včetně přístupové cesty.
Jednání o koupi pozemku byla zdárně ukončena v listopadu 1900. Zakoupené území o rozloze 1100 m2 tvořilo samotný vrcholek kopce vedle již dříve postavené restaurace, kde nad triangulačním bodem stála zchátralá  vyhlídková věž. K vlastní výstavbě finančně přispělo téměř  300 členů spolku. Pro realizaci stavby bylo zvoleno několik komisí :
-    správní komise pod vedením okresního školního inspektora E. Wenische,
-    finanční komise pod vedením komerčního rady R. Czermacka,
-    stavební komise s vedoucím vládním radou H. Roschem,
-    vědecká komise pod vedením univerzitního profesora dr. R. Spitalera,
-    právní a informační komise pod vedením generálního sekretáře dr. K. Stradala.
Čestné předsednictví ústředního výboru převzal tehdejší ministr školství dr. W. R. von Hartel, který celý záměr vždy horlivě podporoval. Jako dík za tuto podporu byla později v prvním patře observatoře umístěna jeho busta, která se bohužel nedochovala.
Výstavbu doporučil také tehdejší ředitel Ústředního ústavu pro meteorologii a geodynamiku ve Vídni, dvorní rada, profesor dr. J. M. Pertner, svým přípisem Okresnímu úřadu v Teplicích ze dne 24. dubna 1901. Ve svém vyjádření mimo jiné uvádí :
„... Co se týká všeobecné vědecké hodnoty horské observatoře, potřebuje nyní fyzika atmosféry, po velkém pokroku, který v poslední době udělala, aby její pozorování ve stanovených bodech zřízených ve vhodných výškách nad zemí, byla zbavena rušivých vlivů okolí ... Nepřetržitá pozorování na horských stanicích jsou bezpodmínečně nutným doplňkem balónových a drakových měření, která už pro jejich podstatu, je možné provádět jen občas a při zvláštních povětrnostních situacích... Je také velkým přáním zřídit horskou stanici zvláště v severních Čechách, protože všechny horské stanice prvního řádu v Rakousku jsou umístěny v Alpách a teprve v poslední době byla taková stanice zřízena na Sněžce, ale z pruské strany. Pro nepříliš vzdálenou Sněžku by byla Milešovka zvláště žádaným doplněním jako mezistupeň mezi poměry v nížině a na 1600 m vysokém kopci. Všeobecně se dá říci, že nadmořská výška ani ne 900 m nebude, jak se mnohým zdá, nevýhodou, nýbrž bude velmi prospěšná, protože horské observatoře prvního řádu ve středních výškách úplně chybí a proto zřízení stanice na Milešovce vyplní podstatnou mezeru. Účelnost zřízení observatoře stojí mimo veškerou pochybnost.“ (Spitaler, 1912).
Na stavbu meteorologické observatoře podalo projekt pět architektů. Po všestranném posouzení byl 25. února 1903 vybrán projekt J. Hocka. Na základě nabídky byli k výstavbě povoláni stavitelé Pech a Knobloch z Radovestic a Kostomlat. Dne 4. března 1903 byla svolána ústřední stavební komise, začátkem května se začalo s hloubením základů a v polovině května se stavebními pracemi. Přes nepříznivé počasí postupovala stavba zdárně kupředu, takže podle úmluvy byla koncem června 1904 dokončena a začátkem července byla po prohlídce vědeckou komisí kolaudována. V říjnu 1904 pak byla předána svému účelu Náklady na stavbu činily 45 075 K 98 h tehdejší měny. Na vrcholu Milešovka tak vznikla stavba ve stylu romantických slohů poslední části 19. století.
Základním stavebním materiálem pro stavbu byl  znělec, vytěžený na vrcholu hory. Observatoř tvořila čtyřúhelníková pravoúhlá  budova, orientovaná podle světových stran, v jejímž severovýchodním rohu stojí 18 m vysoká věž. Ve výšce 10 m je na ní vyhlídkový ochoz, který byl za poplatek přístupný veřejnosti až do druhé světové války. Nad horní plošinou věže jsou na  kovové konstrukci ve výšce 4,5 m umístěny větroměrné přístroje. Vnitřní vybavení bylo pořízeno na náklady majitele, tj. zmíněného teplického horského spolku.

Původní vzhled budovy observatoře po její kolaudaci

 

Vybudování observatoře a její vývoj do roku 1945

 

Ředitelem observatoře se stal prof. dr. Rudolf Spitaler (1859-1946), vedoucí katedry pro kosmickou fyziku a geodynamiku na pražské Německé univerzitě. Prvním pozorovatelem, který nastoupil službu v polovině července roku 1904, byl Franz Löppen. Byl do pozorování zaškolen osobně prof. R. Spitalerem a v případě nutnosti mu pomáhala i jeho žena. Pozorovatel žil tehdy na observatoři trvale. Základní měření a pozorování se provádělo v  klimatologických termínech 07, 14 a 21 hodin místního středního slunečního času .
Státní telefonní a telegrafní stanice, která předávala povětrnostní pozorování denně na Ústřední ústav pro meteorologii a geodynamiku ve Vídni, byla na observatoři zřízena 7. října 1905. Továrník W. Lambrecht z Göttingenu daroval observatoři povětrnostní telegraf a ten byl umístěn v předsíni, přímo proti vchodovým dveřím. Dne 1. července 1908 byla na Milešovce zřízena poštovní podatelna, která však pracovala jen v  období od 15. května do 15. září. Její obsluhou byl rovněž pověřen pozorovatel.
Největší nebezpečí hrozilo observatoři hned v počátcích činnosti, když 22. února 1905 vypukl požár v sousední výletní restauraci, která   téměř celá, až na několik pomocných budov, lehla popelem i přes rychlý zásah hasičů z Milešova a Černčic. Na vrcholu hory totiž není žádná voda. Pro denní potřebu se voda nosila ze studny na úpatí kopce a  užitková voda byla získávána z okapových svodů střech. Sběrný systém srážkových vod (od zřízení nákladní lanovky nefunkční) byl patrný ještě v sedmdesátých letech min. století. Observatoř však  požárem neutrpěla.Také všechny ostatní životní potřeby se musely na observatoř vynášet. To se změnilo teprve ve třicátých letech, kdy byla zřízena nákladní lanovka.
Již před zahájením pravidelného pozorování požádal Okresní úřad v Teplicích ředitele Ústředního ústavu pro meteorologii a geodynamiku o udělení státní subvence na zabezpečení činnosti observatoře. Ten doporučil předat stanici do správy katedry pro kosmickou fyziku a geodynamiku Německé univerzity v  Praze. Výnosem tehdejšího ministerstva školství z 20. prosince 1908 byl tento návrh schválen a 24. dubna 1909 definitivně uskutečněn. V roce 1909 bylo původně holé zdivo z kamene, na němž se začala projevovat nepřízeň počasí, opatřeno fasádou z cementové omítky ještě na náklady Horského spolku v Teplicích.
Prof. R. Spitaler byl ředitelem observatoře až do února 1929, kdy odešel do výslužby. Jeho péčí byly publikovány roční přehledy pozorování a údaje o chodu některých meteorologických prvků v rozmezí let 1905-1924. Naměřené a pozorované údaje za léta 1925-29 byly publikovány v samostatných ročenkách. Za jeho vedení přečkala observatoř bez velkých škod první světovou válku, neboť pozorovatel byl zproštěn vojenské služby. Pouze v období od 29. prosince 1916 do 31. ledna 1917 bylo pozorování přerušeno, protože se nepodařilo dopravit na Milešovku uhlí potřebné k vytápění budovy. Dále chybí dva pozorovací termíny ve dnech 12. února 1929 ve 21 hodin a 13. února 1929 v 7 hodin pro onemocnění pozorovatele za tehdejší extrémní zimy.
Zkvalitnění práce observatoře souviselo se zapojením observatoře do hlásné sítě letecké povětrnostní služby v roce 1928. V souvislosti s tím byla přijata na observatoř vědecky vyškolená pomocná síla (do té doby byl na observatoři přítomen pouze jeden pozorovatel) a byly zahájeny výzkumné práce meteorologického a geofyzikálního charakteru.
Po prof. R. Spitalerovi se stal ředitelem observatoře prof. dr. Leo Wenzel Pollak (1888-1964), přednosta Geofyzikálního ústavu pražské Německé univerzity. Ten měl velké zásluhy o další rozvoj observatoře. Činnost se rozšířila o pozorování ultrafialového záření a geomagnetismu. Za Pollakova vedení se zlepšily životní podmínky na observatoři zavedením elektrické energie na vrchol hory. Rozvíjející se činnost přerušila okupace Československa. Po vyhlášení mobilizace v září 1938 bylo na měsíc přerušeno pozorování na stanici. Po německé okupaci českého pohraničí byla observatoř vyjmuta z kompetence Německé univerzity a převzal ji Říšský úřad pro meteorologickou službu, nejdříve jako součást civilní služby a od července 1944 jako součást vojenské letecké služby.
Vedle ředitele observatoře se na její činnosti podíleli jako pomocné vědecké síly prof. Franz Biebl (v roce 1936), dr. Karl Wehrenberg (v letech 1936-39), poslední rok jako správce stanice, a univerzitní asistent dr. Oswald Menzel (1933-35), který se zabýval měřením obsahu chloru v dešti, sněhu a námraze, měřením počtu kondenzačních jader a meteorologickými pozorováními. Později publikoval i několik prací o klimatických poměrech Milešovky. Z osobní korespondence dr. Menzela (aktivního člena NSDAP v regionu), kterou zanechal na Milešovce, je zřejmé,  jak napjaté vztahy existovaly od roku 1932 mezi ním a prof. L. W. Pollakem, který byl židovského původu a v roce 1939 emigroval.. V Irsku, kde prof. Pollak působil, byl  v roce 1947  jmenován ředitelem Ústavu pro kosmickou fyziku.
S uznáním je třeba vzpomenout na činnost pozorovatelů, kteří v těžkých podmínkách na vrcholu Milešovky vykonávali náročnou práci. Zejména v prvních letech existence stanice je třeba ocenit jejich zápal pro věc, vytrvalost, mnohdy i odvahu, které jim pomáhaly překonávat překážky a nástrahy přírody a nepříznivého počasí. Zachované měsíční výkazy svědčí o velké pečlivosti a pozornosti, kterou pozorování věnovali. Také kulturnost zápisů svědčí o jejich poctivém přístupu k pozorování.
Po prvním pozorovateli Franz Löppenovi pozoroval od května 1913 do konce dubna 1920 Vinzenz Miksch. Třetím  pozorovatelem, který prožil na observatoři 25 let, byl Edmund Mildner, který nastoupil v  květnu 1920 a pozorování ukončil v září 1945, kdy byl odsunut. Byl to poslední  pozorovatel trvale bydlící na Milešovce.


Vývoj observatoře po roce 1945


V pohnutých dobách na konci druhé světové války nedošlo naštěstí k žádnému přerušení pozorování. Po osvobození Československa převzala Karlova univerzita po obnovení své činnosti celé vlastnictví Německé univerzity. Observatoř na Milešovce pak přešla  pod vedení Meteorologického ústavu Karlovy univerzity, jehož představitelem byl prof. dr. Stanislav Hanzlík (1878-1956), evropsky známý český meteorolog. Dne 9. července 1949 byla úderem blesku zapálena strojovna lanovky, která vyhořela, a bylo přerušeno elektrické vedení na vrchol hory.
Bezprostředně od prvních poválečných dnů až do roku 1952 řídil práci observatoře na Milešovce univerzitní asistent dr. Oldřich Satrapa (1919-1964), který vynaložil na udržení provozu observatoře a zlepšení životních podmínek tolik námahy, že se po sedmi letech vrátil do Prahy s podlomeným zdravím.
Na Milešovce se postupně vystřídala celá řada našich známých meteorologů a klimatologů, kteří na observatoři už v době studií pracovali jako pozorovatelé nebo asistenti a často právě tam začali získávat poznatky a impulsy pro svoji vědeckou práci.
Z dlouhé řady osobností, které se zasloužily o kvalitní řadu pozorování na Milešovce, je třeba zvláště zmínit Ladislava Ježka, který se stal známým na poli meteorologické fotografie, zejména ledových krystalků a RNDr. Milana Koldovského, který pro svou monografii o fotografii v meteorologii čerpal náměty právě z Milešovky.
   

Hvězdicovitý krystal s namrzlými vodními kapičkami, Hvězdicovitý krystal se složitou strukturou
Hvězdice se širokými rameny a s namrzlými kapičkami na okrajích krystalu.
Zvětšeno 40x

 

V roce 1953 přešla observatoř do správy Československé akademie věd (ČSAV), a to nejprve do Geofyzikálního ústavu ČSAV, v roce 1961 do Laboratoře meteorologie ČSAV a v roce 1964 do Ústavu fyziky atmosféry ČSAV. Akademie věnovala technickému i odbornému rozvoji značnou péči. Pod vedením dr. Františka Reina, CSc. (1929-1981) byla budova observatoře rozšířena a spolu s lanovkou rekonstruována nákladem více než půl milionu korun (1962). Bylo mj. rozšířeno první poschodí, kde vznikla prostorná pozorovatelna s výhledem na tři světové strany (vyjma východního směru), byly rozšířeny tři místnosti, původně označované jako hostinské pokoje pro odborné pracovníky, modernizována temná komora. Původně byla pozorovatelna s  výhledem pouze na sever v prostoru současné kuchyně. Zlepšilo se přístrojové vybavení a stav personálu se rozšířil ze tří na pět stálých zaměstnanců. Nepřetržitá dvacetičtyř hodinová služba na stanici s měřením  v synoptických termínech začala 1. července 1957. Počínaje rokem 1961 se začaly vydávat samostatné Ročenky meteorologických pozorování na Milešovce, a to od roku 1956. Dr. F. Rein publikoval v několika pracích klimatické poměry většiny měřených a pozorovaných prvků a jevů za období 1946-1955 v časopise Meteorologické zprávy.
V té době vedle základního klimatologického měření, registrace a zpracování průběhu teploty vzduchu, vlhkosti vzduchu, tlaku vzduchu, směru a rychlosti větru, atmosférických srážek, globálního slunečního záření, slunečního svitu a povětrnostních jevů patřilo k činnostem pozorovatelů i sestavování synoptických zpráv  v tříhodinových intervalech a jejich předávání radiem, nejprve na pracoviště letecké a synoptické služby Státního meteorologického ústavu (SMÚ) na letišti v Praze-Ruzyni, později dálnopisem do sběrného pracoviště Hydrometeorologického ústavu v Praze. Tato spolupráce v oblasti synoptické služby vycházela z doporučení Konference ředitelů meteorologických služeb  v Moskvě v roce 1956.
Na observatoři se prováděla i řada speciálních měření, např. teplotního profilu podél severního svahu Milešovky v rozmezí výšek 590-857 m, v období 1966-1972 radiolokační měření oblačnosti atd. Několik let se sbíral materiál o výskytu údolních mlh a nízké oblačnosti s horní hranicí pod vrcholem kopce, který byl zpracováván se zřetelem na teplotní zvrstvení přízemní vrstvy vzduchu v okolí stanice. Pozorování údolní mlhy a nízké oblačnosti byla doplňována fotografiemi,  na nichž byly zaznamenány případy prorůstání kouřových vleček komínů nad jejich horní hranicí.
V normalizačním období po roce 1970 byla  záchranou pozorovatelská profese na Milešovce pro tzv. „antisocialistické živly“, které nesměly pracovat ve větších kolektivech. Útočiště na vrcholu hory našli  Leopold Kukačka a básník Ing.Petr Kabeš. Toho, vedle jiných disidentů, navštívil i Ludvík Vaculík, který napsal do Literárních novin povídku Milešovka.
V roce 1983 byl na Milešovce instalován měřič výšky spodní základny oblačnosti IVO-1M. Od začátku sedmdesátých let bylo zavedeno měření koncentrace znečišťujících příměsí v atmosféře (SO2 a polétavý prach) pomocí aerochemické metody s odběrovým intervalem 24 hodiny.
Koncem roku 1991 Český hydrometeorologický ústav zapůjčil na observatoř počítač se softwarovým vybavením METOBSERVER, který umožnil automatické kódování  a předávání zpráv typu SYNOP a INTER a základní statistické zpracování. Od 1. května 1993 byl vzhledem k finančním potížím Akademie věd České republiky redukován počet pracovníků observatoře z pěti na tři a bylo zachováno pozorování pouze v klimatologických termínech. Od 1. ledna 1998 se pozorování na observatoři opět rozšířila na všechny synoptické termíny, přičemž navíc se pozoruje i v  hodinových intervalech. Po roce 1990 se převedly všechny termínové hodnoty na počítačové médium, proběhla formální kontrola úplnosti dat a ve většině případů i fyzikální nerozpornosti. Od roku 1993 se provádí registrace globálního slunečního záření počítačem. V průběhu roku 1995 byl instalován na observatoři přístroj na měření ultrafialového záření. Od července 1997 je v provozu automatická meteorologická stanice METEOS 4, umožňující průběžné měření teploty vzduchu ve výšce 2 m, relativní vlhkosti vzduchu, přízemní teploty vzduchu, půdních teplot (hloubky 5, 10 20, 50 a 100 cm), tlaku vzduchu, srážek slunečního svitu,směru a rychlosti větru. Začátkem roku 1998 byl instalován přístroj na měření globálního slunečního záření CM 11 (Kipp Zonen), v roce 1999 námrazoměr vyvinutý a zkonstruovaný v ÚFA AV ČR. Významným způsobem ke zkvalitnění měřících metod přispěla v posledních letech instalace dohledoměru PWD 21, ceilometru CT 25 a detektoru elektrických výbojů TSS, který nahradil čítač bleskových výbojů.
Observatoř v minulosti i v současné době slouží jako báze pro pozorovatelskou praxi posluchačů Karlovy univerzity v Praze i Masarykovy univerzity v Brně. Napozorované údaje na Milešovce byly předmětem zpracování velkého počtu vědeckých prací a diplomových prací, jejichž soupis je uveden v knize Brázdil, Štekl (1999).
Za finanční podpory Grantové agentury ČR byla kolektivem pracovníků Ústavu fyziky atmosféry  AV ČR a katedry geografie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity  v Brně, pod vedením prof. RNDr. Rudolfa Brázdila, DrSc., a RNDr. Josefa Štekla, CSc., zpracována, na základě devadesátileté řady měření a pozorování, rozsáhlá monografie pod názvem „Klimatické poměry Milešovky“. Jednotlivé kapitoly této knihy se kromě hlavního tématu zabývají také  historií meteorologických pozorování na Milešovce, synoptickými situacemi při vybraných meteorologických extrémech a  kolísáním vybraných charakteristických meteorologických prvků a jevů. Uvádí se též rozsáhlý přehled literatury, která má vztah k observatoři. Kniha vyšla v roce 1999 v nakladatelství Academia a má 433 strany.
Závěrem lze konstatovat, že v minulosti vznikla v severozápadních Čechách observatoř, která má učebnicovou polohu pro meteorologická měření a pozorování. V tomto směru projevil prof. R. Spitaler mimořádnou prozíravost. Význam observatoře vyzdvihli i prof. RNDr. Alois Gregor, DrSc., přední český klimatolog, a prof. RNDr. Mikuláš Konček, DrSc., přední slovenský klimatolog  u příležitosti padesátiletého výročí založení observatoře. Shodou dříve uvedených okolností vznikla observatoř i v bezprostřední blízkosti Mostecké pánve, která byla díky vysokému stupni industrializace (převážně povrchová těžba hnědého uhlí, výstavba neodsířených elektráren apod.) jednou z nejvíce znečištěných oblastí České republiky. Tím se rozšířil význam tohoto experimentálního pracoviště z oblasti fyziky atmosféry, synoptické a letecké meteorologie, větrné energetiky i na studium přenosu a difuze znečišťujících látek v atmosféře. Zvláště aktuální je více jak stoletá milešovská řada měření pro studium kolísání klimatu.

Více informací

Stránky jsou připravovány

Více informací

Historie Milešovky a jejího okolí

Historie okolí Milešovky

RNDr. Josef Štekl,CSc.+ kolektiv
Milešovka, nejvyšší vrchol Českého středohoří, byla díky svému charakteristickému tvaru, který pomyslně stoupá do tajemných výšin atmosférického ovzduší, patrně pro všechny lidské bytosti v historické minulosti, stejně jako pro současníky, magnetickým bodem přitahujícím k výstupu na její vrchol. Tento dominantní bod, z litoměřické a teplické krajiny viditelný téměř ze všech směrů a z velké vzdálenosti, je přírodní rozhlednou, která nabízí úchvatný rozhled po Českém středohoří a Krušných horách. Při výtečné meteorologické dohlednosti je vidět velké území Čech od Krkonoš až k Šumavě. Majestátní hora, zasazená do lesnaté krajiny, byla svědkem událostí regionálních dějin. O mnohých z nich historici vědí, na některé usuzují, o většině z nich však ví jen nesdělitelná paměť hory.

Milešovka a okolní kraj v pravěku  a raném středověku

PhDr. Oldřich Kotyza
Okolí Milešovky bylo sice řídce – ale přesto – osídleno již od mladší doby kamenné, nazývané archeology též neolitem (náleží do něj kultury s lineární keramikou, s vypíchanou keramikou a lengyelská). Přirozeně daleko hustší koncentraci osad nacházíme v úrodném litoměřickém Polabí a Poohří (zvláště kolem Lovosic, Litoměřic, Libochovic apod.). Postup neolitického osídlení do vyšších poloh naznačuje nejen to, že tu probíhala důležitá obchodní stezka, zvaná ve středověku jako Srbská či Chlumecká cesta, ale také to nepřímo poukazuje i na klimatický ráz tehdejší krajiny a pokryv – bylo tepleji než dnes, tj. roční teplota byla přibližně o 2o C vyšší než v současnosti, v nížinách převládala step a České středohoří bylo vcelku řídce pokryto dubovými lesy.
V neolitu se setkáváme i s dalším pozoruhodným jevem, který nás bude doprovázet po celé dlouhé období pravěku. Jde zde o ojedinělé nálezy kamenných nástrojů, případně zlomků keramiky či později (v době bronzové) depotů  bronzových předmětů přímo z vrcholů kopců  Českého středohoří či jejich spočinků. Nálezy neolitických kamenných seker a sekeromlatů známe ze samotného vrcholu Milešovky, z vrchu Ostrého u Března, Srny u Dobkoviček, Debusu u Prackovic, Radobýlu u Litoměřic, a dále je nutno zmínit i náhodně nalezené zlomky keramiky kultury s vypíchanou keramikou ze svahu vrchu Ovčín u Radostic apod. Vysvětlení uložení těchto nálezů v takové poloze mimo vlastní sídelní oblast činí potíž; vzniklo mnoho hypotéz i fantaskních představ. S největší pravděpodobností můžeme tyto nálezy vykládat buď jako doklad existence jakýchsi signálních stanic, majících za účel dohled nad obchodními cestami a ochranu krajiny proti nepřátelům, či jako sklady obchodníků v době válečného nebezpečí, nebo – a i to nelze vyloučit – jakýsi pozůstatek obětin, což ukazuje na náboženské představy tehdejších lidí – na kult hor.
Počátkem pozdní doby kamenné – eneolitu – přichází z Balkánu do Čech nový lid, který sebou přináší nové vymoženosti – oradlo i kolo – a ke konci eneolitu další vlna osídlenců i znalost využití prvního kovu, mědi. Z Litoměřicka máme archeologicky prokázáno osídlení téměř všech eneolitických kultur, podle všech dokladů však bylo velmi řídké. Osídlení v této době  povětšinou nepřekračuje nadmořskou výšku 300 m. Teprve z konce eneolitu – z kultury se sňůrovou keramikou – pochází i nálezy nad touto hranicí. Mezi velice pozoruhodné artefakty náleží depot pazourkových nástrojů na vrchu Boreč, který uložil do země asi tehdy procházející obchodník z krajů za Krušnými horami. Ojedinělé sekeromlaty byly nalezeny i na západním svahu Milešovky a na svazích Lovoše. Zatímco měď se na praktické využití mnoho nehodila (snad pouze na nástroje se symbolickým významem hodnosti), tak obrovským pokrokem bylo objevení slitiny mědi a zinku, tj. bronzu. Obě suroviny se patrně těžily poblíž naší oblasti, v Krušných horách, i když pro to spolehlivé důkazy zatím chybí. Buď jak buď, podle této nové slitiny, bronzu, se nazývá i celé období – doba bronzová. Již od počátku, tj. od kultury únětické, se s bronzem velmi čile obchodovalo. Bylo to období vcelku neklidné, na což mohou poukazovat nálezy bronzových hřiven, které nebyly nějakým nástrojem, ale „pouhou“ obchodovatelnou surovinou. Tehdejší obchodníci, snad z obavy před zcizením nákladu v době válečné, si svůj majetek ukrývali do země. Takovéto sklady, čítající mnoho desítek hřiven, archeologové nalezli u Hrobců, Lukavce a také téměř pod vrcholem vrchu Ovčín u Radostic, který je z nalezených depotů  nejobsažnější.
Ve střední době bronzové, jejíž nositelem byl lid s kulturou mohylovou, se objevují již zcela zřetelné doklady existence vyšších vrstev – nobility, tzn. již značné diferenciace společnosti. K mocenským střetům však došlo až v následném období, v mladší době bronzové. Tehdy se řeka Labe stala litoměřickou řekou hraniční, oddělující dvě kultury – knovízskou na labském levobřeží a lužickou na pravobřeží. Vyrostla mohutná hradiště – v oblasti kultury lužické na Tříkřížovém vrchu u Velkých  Žernosek; kultury knovízské na vrchu Hradišťany a v pozdní době bronzové na Štěpánovské hoře. V té době se značně zahustilo osídlení (odhaduje se až na 10 lidí na km2), existují i doklady lidojedství. Pro obě kultury je charakteristické i ukládání depotů bronzových předmětů na vrcholcích kopců Českého středohoří. Těch je již tolik, že lze stěží uvažovat o skladech obchodníků, ale spíše přímo o kultu hor – depoty známe např. z Deblíku, Plešivce, Liščína, Milešovky, Hradišťan atd. K tomu se přidružují i u Velkých Žernosek z Labe vybagrované nálezy bronzových mečů, břitev, nožů, nákrčníků apod., což lze vykládat jako předměty obětované božstvu vod (kult vod známe např. u pozdějších Keltů či Germánů). Na jakési svatyně se zdají ukazovat střepové nálezy z vrchů Radobýl, Boreč a především z Milešovky.
Dalším předělem v lidských dějinách byla znalost dalšího kovu, bez něhož si dodnes nedovedeme představit život – jde o železo. Umění slévání tohoto kovu se k nám dostala již na konci doby bronzové, patrně od severokavkazských Skytů. K masovému rozšíření došlo ale až v době následné, nazývané po tomto kovu, tj. dobou železnou, která má dva úseky – starší dobu železnou, čili halštatskou (podle eponymního naleziště Hallstadt v rakouské Solné komoře), a mladší dobu železnou neboli laténskou (podle lokality La Téne ve Švýcarsku), související již přímo s Kelty. Zatímco nálezy z doby halštatské ve vyšších partiích Českého středohoří neznáme, tak z doby laténské již ano.Jak  bylo řečeno, tak nositeli doby laténské, resp. kultury laténské byli historičtí Keltové, první národ na našem území, který je znám svým jménem. Keltové vstupují do dějin již v 5. stol. př. Kr., kdy podlomili moc severoitalských etruských měst, o čemž nám zachovali zprávy antičtí autoři. Důvod expanze je vykládán vnitřním pnutím v silně majetkově roztříděné společnosti. Předpokládá se, že severozápadní Čechy zasáhla keltská expanze někdy okolo r. 400 př. Kr. Historičtí Keltové jsou známi nejen vlastní svébytnou kulturou a hospodářstvím, pohřbíváním nespálených těl na plochých pohřebištích, stavbou oppid, vojenskou demokracií atd., ale také jako loupeživé a nájezdné etnikum.
Pro střední Evropu, resp. její civilizační úroveň, však jejich přítomnost měla přímo blahodárný vliv. U Keltů můžeme s jistotou hovořit o první doložené rané státní formě na našem území. Osvojili si mnoho dovedností, z nichž je nutné na prvním místě jmenovat  vyspělé železářství a kovářství. Obrovský význam mělo i zavedení převážně zlaté mince  do směny. Nové technologie byly využívány při výrobě keramiky (hrnčířský kruh) a při zpracování obilí (zavedení rotačního mlýnku).
Oproti předchozím pravěkým obdobím, kdy je počet obyvatel žijících v jedné době na území severozápadních Čech odhadován na 2.000 až 6.000 osob, v době laténské tento počet radikálně narůstá až na 20.000 obyvatel. Snad to souvisí s efektivním způsobem hospodaření u Keltů. Litoměřicko je na keltské památky mimořádně bohaté. K nejstarším laténským památkám patří maskovitá kování z údajného hrobu v Čížkovicích, která jsou díky kráse svých výzdobných motivů známa po celé Evropě. Z následujícího období je šperků a ozdob mnohem více. Tehdy se začínají objevovat hřbitovy keltských bojovníků, které ovšem doprovázejí i hroby jejich žen, a právě milodary u těchto pohřbů tvoří mnoho krásných šperků (nákrčníky, náramky, nánožníky apod.). Naše oblast se počtem keltských pohřebišť řadí na přední místo v Čechách – je jich známo více jak 70. Hospodářská prosperita zdejších Keltů se mj. odvíjela od těžby porfyru  v lomech u Oparna, který byl používán na výrobu ručních a později rotačních mlýnků. Na tyto lomy navazovala velká sídlištní aglomerace, táhnoucí se od Lhotky n. L. po střed Lovosic, kde byl porfyr zpracováván a distribuován, podobně jako zde vyráběná keramika a železo. Tyto výrobky byly pak exportovány po Labi na sever. Lovosickou sídelní aglomeraci, nově   zvanou „keltským výrobním a distribučním centrem“, lze nadneseně přirovnat svým charakterem k dnešnímu Hamburku. V závěru tohoto období se u Keltů objevují kromě běžných vesnických dvorců a slabě osídlených výšinných poloh (např. refugium na Hrádku u Velkých Žernosek) i první neagrární sídliště městské typu, tzv. oppida. V severozápadních Čechách však doložena nejsou. Patrně ekonomickým centrem celé této oblasti byla sídlištní aglomerace v Lovosicích. Svým významem je velmi zajímavý drobný bronzový závěsek ve tvaru ozubeného kolečka s nálitky, vytěžený z Labe u Litoměřic. Obdobné ozdoby (známe je např. z oppida u Stradonic na Berounsku) jsou totiž považovány za symbol keltského boha Taranise. Strategické postavení Milešovky ocenili i Keltové, na což poukazují i na samotném vrcholu  hory nalezené zlomky  keramiky. Nebudeme patrně daleko od pravdy, když budeme uvažovat o tomto místě jako o strategickém signálním bodu na obchodní cestě, případně o kultovním místu.
Právě Keltům, resp. jejich kmeni Bójů, vděčíme za název naší země. Ten byl Bohemia římskými autory nazýván Boiohaemum. Konec keltské moci ve střední Evropě souvisí s expanzí Germánů ze severu. Ještě r. 113 př. Kr. odrazili  Bójové nápor germánských Kimbrů ze severu. To ovšem jen nakrátko, neboť mezi l. 90-60 př. Kr. Bójové definitivně ustupují pod tlakem dalších germánských kmenů na střední Dunaj, kde jsou na hlavu poraženi dáckým králem Burebistou. Tím končí nadvláda Bójů nad Čechami. Je možné se domnívat, že v  Čechách zbyla jen hrstka Bójů, čehož využili Germáni a ze severu poloprázdnou zem obsadili. Stalo se tak patrně r. 50 př. Kr. Zkáza je završena kolem r. 9 př. Kr., kdy se do Čech posunul germánský kmen Markomanů, vedený králem Marobudem, první historicky doloženou postavou dějin české země. Nastává nová éra, která je archeology příznačně nazývána dobou římskou s následnou neklidnou dobou stěhování národů.
Pokud jde o hospodářské a kulturní poměry v době římské, lze je vcelku jednoznačně označit jako krok zpět. Germáni nejen že si neosvojili jednotlivé vymoženosti Keltů jako hrnčířský kruh, ražení mincí  či používání rotačního mlýnku, ale zcela zničili keltskou organizaci společnosti. Keltská města (oppida) jsou natrvalo opuštěna, protože vcelku primitivní hospodářství by pro ně nedokázalo  vytvořit náležité zázemí a uživit obyvatele. To pak ve svých důsledcích znamenalo, že i výroba se drobila mezi malé podomácké výrobce a  tím trpěla nejen kvalita, ale omezil se i sortiment. Např. ve starší době římské chybějí zcela vlastní skleněné výrobky. Teprve na konci doby římské se objevují hliněné napodobeniny skleněných nádob a později i vlastní honosné skleněné nádoby, mající svůj úzký vztah ke krajům za limitem – k římské říši. Osídlení z doby římské na Litoměřicku dosud nebylo blíže zkoumáno, nicméně se ukazuje, že si svou hustotou, alespoň v počátcích, nezadá s obdobím předcházejícím. Osídlení regionu se opět řadí k nejhustším v celých Čechách. Velice vzácné jsou nálezy importů, jako např. bronzová naběračka a cedník ze žárového hrobu náčelníka, odkrytého v Lovosicích, a ze stejné lokality objevený římsko-provinciální džbán na olej či víno, první nález  tohoto druhu v Čechách. Vše ukazuje na to, že i v této době náležely Lovosice k velmi důležitým centrům a měly velice důležitou pozici ve středoevropském obchodu. Jako doklady jakýchsi styků s římským impériem svědčí vcelku hojné nálezy římských mincí. Nebudeme patrně daleko od pravdy, když budeme uvažovat o tom, že i některý z germánských bojovníků vystoupil na majestátný vrchol Milešovky; důkazy pro toto tvrzení však nejsou. Ovšem vcelku jistě i toto místo využívali Slované. Ti přicházejí do Čech v době neklidné, kdy zaujímají poloprázdnou zemi, opuštěnou germánským kmenem Langobardů s králem Wachem. Obecně se dnes myslí na l. 510-530 po Kr., kdy Slované  obsadili nejdříve nejúrodnější krajiny české země kolem Vltavy, Labe a Ohře (u nás jejich první sídla ležela např. v Lovosicích a Nučničkách). Na dohled od Milešovky leží hora Říp, se kterou je spojována báj o praotci národa Čechovi, který měl vystoupit na tuto horu a pronést z jejího vrcholu prorockou řeč. Tuto báji zaznamenal poprvé ve své „Kronice Čechů“ pražský kanovník a kronikář Kosmas. Jde  opravdu o pověst v duchu antické tradice;  každá středověká kronika musela vycházet z rozchodu národů (kmenů) od babylonské věže a tyto jednotlivé národy vedl vždy jejich praotec. Ač se jedná o báje, přesto měla hora Říp pro Slovany, resp.pro kmen Bohemanů (Čechů), jakýsi mystický význam, byla středem jejich země a měli zde patrně i svou svatyni. Na to se zdá ukazovat i fakt, že později – asi v 10. či před polovinou 11. století – zde byl vystavěn křesťanský svatostánek (rotunda), což tehdy nebylo obvyklé, neboť kostely byly jen na zeměpanských centrech a přirozeně v klášterech. S největší pravděpodobností měla obdobný význam i  Milešovka, kde pochází ze samotného vrcholu střepový materiál z období starohradištního (tj. l. 650-800), a kotouč s vyobrazením snad slunce (názory se liší). Velice vzácným dokladem slovanského osídlení Českého středohoří je kostrové pohřebiště, odhalené velmi vysoko nad Černčicemi v sedle na křižovatce silnice do Milešova s lesní cestou. Zde pohřbení jedinci byly do hrobu uloženi v natažené poloze v tehdy obvyklé orientaci západ-východ, hlavy měly položeny na kamenech a z hrobové výbavy se dochovaly bronzové prsteny a záušnice, z nichž dokonce dvě byly plátované stříbrem. K této nekropoli patrně náleželo sídliště, které indikují nalezené zlomky středo a mladohradištní keramiky v bývalé Haspelově usedlosti v Černčicích. Důvodem k osídlení této extrémně vysoké polohy byla patrně těžba dřeva, brtnictví, příp. dobytkářství, ale asi také blízkost důležité obchodní cesty.
Milešovka byla svědkem i události z  r. 805, kdy do Čech vpadlo vojsko krále Karla Velikého. Jeden proud prošel i pod Milešovkou, aby se s dalšími voji spojil u Ohře, čtyřicet dní plenil okolí Labe a oblehl hrad Canburg, kladený na Hradsko u Mšena či nejnověji na Tříkřížový vrch  u Velkých Žernosek nebo na pražské šárecké hradiště. Při úpatí Milešovky protáhlo franské vojsko i následný rok 806, hora  spatřila i budování hradů knížectví od Lúky (Lučanů) v 9. století – Vlastislav, Klapý a přežívající centrum na Tříkřížovém vrchu – a před r. 900 i jejich pád náporem středočeských Přemyslovců. Z povzdálí se Milešovka smutně dívala na rozvrácení hradeb na Tříkřížovém vrchu před r. 950 vojskem Boleslava I. a na budování nového centra přemyslovské hradské správy v  Litoměřicích a vznik českého státu rukou bratrovrahovou. Pod Milešovkou neschůdnými cestami putoval v 60. letech 10. století i arabský kupec židovského původu a vyslanec kordóbského chalifa Ibráhím ibn Jakúb, který ve svém itineráři spojil Krušné hory s Českým středohořím v jeden celek, aby po přechodu bažin u řeky Ohře poblíž Budyně n. O. zakončil svou pouť v Praze, kterou popsal jako město z  vápna a kamení s čilým obchodním ruchem.
Na cestách pod svahy hory vybudovali r. 1004 obránci země zátarasy (přeseky), kdy se  do Čech přes Nakléřovský průsmyk navracel vyhnaný kníže Jaromír a do Prahy byl nucen dorazit přes Žatec, aby vyhnal Poláky a nastoupil opětovně vládu. Stejné překážky hora  pamatuje i r. 1040, které měly zabránit postupu říšského vojska do nitra země. Tehdy však bílinský kastelán Prkoš postavil severní vojsko podle slov Kosmových až v  místech,  „kde lesy byly nepříteli schůdné“. Sasové pronikli až  k  Hněvínu u Mostu, ovšem po zprávě o vítězství Břetislava I. nad hlavním říšským vojskem u Brůdku na Šumavě uprchli ze země. Prkoš byl za svou zradu (či vojenskou neschopnost?) krutě potrestán, byly mu usekány údy a tělo hozeno do řeky Bíliny. Obdobné zátarasy museli bojovníci postavit i r. 1126, kdy hrozil průnik vojska krále Lothara. Naštěstí ho tehdy u Chlumce zastavil a porazil kníže Soběslav I.
Milešovka byla svědkem  i založení litoměřické kapituly r. 1057, růstu okolní aglomerace a příchodu nových osídlenců nejen z okolí, ale i z oblasti dolního Saska. Tito noví osadníci  byli důležitou složkou při budování nové, nikdy předtím nevídané instituce – právního města Litoměřic s vlastním právem a samosprávou, později i dalších měst a městeček na Litoměřicku (Budyně n. O., Roudnice n. L., Úštěk, Hoštka, Libochovice, Třebenice). Jen Lovosice  přišly zkrátka. Vlivem právního města Litoměřic ztrácely svůj obchodní význam a klesly na úroveň zemědělské vsi. Teprve r. 1600 přes odpor Litoměřic byly povýšeny na městečko.
Od 13. století se počíná České středohoří zalidňovat i nově příchozími kolonisty z německých krajů, kteří se výrazně podíleli na kultivaci této končiny. Diverzitu zdejší kulturní krajiny během středověku kromě nových vsí obohatily nové svatostánky (nejstarší románský kostel stojí v Kostomlatech p. M.), na kopcích se tyčily nové gotické hrady (Kostomlaty, Košťálov, Milešov, Oltářík, Opatrno a Ostrý) a ve vsích tvrze (např. v Bílém a Režném Újezdu, Velemíně aj). Zdánlivý poklid trval však jen krátce a byl narušen neklidnou dobou válečníků s kalichem na prsou.

Milešovka a okolní kraj v období husitství

RNDr. Josef Štekl,CSc.
V severozápadních Čechách bylo centrem husitství město Žatec. Hledejme k tomu vysvětlení. Přes Žatec vedla královská obchodní cesta z Chebu do Prahy. Živý obchod proudící touto tepnou příznivě ovlivňoval hospodářskou úroveň Žatce, ale i měst v regionu, Kadaně a Loun. Žatec měl pro svoji vůdčí úlohu několik předpokladů.  Bylo to především opevnění města, u jehož hradeb  např. ztroskotala druhá křížová výprava v roce 1421. Počtem obyvatel byl Žatec na třetím až čtvrtém místě v Čechách (historické prameny uvádějí přes 5000 obyvatel). V tomto městě byly zřejmě i velké sociální protiklady. Žatec bylo již před husitstvím město převážně české, a to nejen v chudších vrstvách obyvatelstva, ale i v patriciátu. V té době v Podkrušnohoří se ztotožňovalo němectví s katolictvím a národnost česká s husitstvím. Podle příkazu císaře Zikmunda byli lidé, kteří mluvili česky,  považováni za kacíře. Takto se zrodivší  národnostní zášť vyvolala nacionalistické cítění hlavně v lidových masách. Obdobná situace jako v Žatci byla i v Lounech, které byly zřejmě o něco menší. Labská obchodní cesta se stala  významným zdrojem příjmů mj. i pro města Litoměřice a Ústí nad Labem, která leží v okolí Milešovky. Obchodní vztahy těchto měst, vzhledem k významu vodního toku, na rozdíl od Žatce a Loun, zasahovaly až za hranice, což ovlivňovalo i jejich postoje k husitství.
První sémě husitských myšlenek šířili kazatelé, jako např. v Žatci Konrád Waldhauser. V Žatci je možno hledat i původ Jana Němce, jednoho ze zakladatelů učení táborského. U prostého lidu postupně nabyli důvěry potulní kazatelé, kteří žili jemu podobným životem, poukazovali na rozpory slov a činů etablovaného kléru a dávali lidu naději na lepší časy. Revoluční myšlenky Mistra Jana  a jeho snahy o nápravu společnosti nalezly v krajině kolem středního toku Ohře a západní části Středohoří bezpočet horlivých stoupenců nejen v nejchudších vrstvách, nýbrž i ve městech mezi řemeslníky a patriciji a na venkově u drobné šlechty. Vlna revolučních bouří, které vzplanuly po smrti Václava IV, smetla v Lounech a Žatci téměř všechny protirevoluční živly. V čele revoluční masy stáli měšťané, drobní zemané a vladykové. Vůdci katolické koalice proti husitům v severozápadních Čechách byli na saské straně Fridrich Saský, na české pak Mikuláš Lobkovic na hradě Hasištejně, Hlaváč z Dubé, Zikmund z Vamberka na Děčíně a města Most a Ústí nad Labem.
Z řady vojenských akcí a tažení zpočátku husitského období připomeňme postup spojeného vojska pražského a táborského pod vedením Jana Žižky v roce 1421 do středního Poohří. Po dobytí Chomutova postupoval Žižka k Litoměřicím a přes Roudnici zamířil ku Praze. V tomtéž roce vypravili Pražané (pod vedením kněze Jana Želivského), vojsko do Poohří a Středohoří. K těmto pražským houfům se u Roudnice přidalo vojsko lounsko-žatecké. Spojená vojska se obrátila k Doksanům, kde byl zničen panenský klášter, dále zamířila do Teplic, kde byl obsazen panenský klášter a posléze vojska táhla na Osek, kde se husité zmocnili cisterciáckého kláštera. Pak bylo obsazeno městečko Duchcov, 15. července padla Bílina. Husitské tažení vzbudilo nesmírný ohlas v krajinách, kudy prošlo. Jeho cílem nebyly jen bojové operace a likvidace nepřátel kalicha. Želivský sledoval i propagaci husitských pravd v krajinách obydlených českým živlem. Husité se tak zbavovali nebezpečného zdroje protihusitské propagandy, kterou šířili řeholníci. Hlavním cílem bylo dobytí města Most, které bylo v regionu největší a nejpevnější katolickou baštou. Potom, co městu přišly na pomoc saské posily, pokus o dobytí Mostu skončil z české strany úplným nezdarem.
Historik B. Lůžek (1959) předpokládá, že v Želivského válečné výpravě byl Jakoubek z Vřesovic,  kterého patrně Pražané dosadili za hejtmana v Bílině. Proto, abychom se vyhnuli komentování spletence událostí, které se v regionu udály, pokusíme se zjednodušeně  tuto historickou etapu vyjádřit postavou Jakoubka z Vřesovic, který postupně  vojensky ovládal velkou část Podkrušnohoří.    Ještě než se budeme věnovat Jakoubkovi z Vřesovic, vyjádříme pomocí mapky růst vlivu husitství v severozápadních Čechách mezi léty 1420 a 1434

 

V roce 1434 lze k významným nehusitským městům v tomto regionu řadit Most a Kadaň.

Jakoubek z Vřesovic pocházel z Moravy, ze starého vladyckého roku ve vsi Vřesovice, severovýchodně od Kyjova. Narodil se kolem roku 1390. Zchudnutí rodu bylo patrně důvodem, že šel hledat obživu jako žoldák. Původním jménem Jakub, pro svoji malou postavu byl zván Jakoubek. Dostal se až do Prahy, kde se patrně v žoldu seznámil se Žižkou. Na scénu dějin vystupuje nejdříve jako hejtman na Bílině, postupně pak jako vůdce jednoho z nejvýznamnějších táborských polních vojsk lounsko-žateckého svazu o síle přes tři tisíce bojovníků – vojska s bohatými válečnými zkušenostmi. Po roce 1426 se na Litoměřicku a Žatecku neudálo nic, při čem by se neobjevil Jakoubek. Slovy historika má odraz Jakoubkových činů v Podkrušnohoří více stínů než jasu. Jako voják stál vždy na předním místě nejdůležitějšího úseku husitské fronty a byl platnou oporou táborů a sirotků. Současně se však dovedl mistrně pohybovat v pletichách panstva. Kam jej zavedl palcát a zanesl kůň, tam se stal pánem na hradech, tvrzích, ve vesnicích i městech, pánem poddaných. Lze se o něm dočíst, že vše, co jeho houfy potem bojovným vydobyly, to si přivlastnil. Za deset let se z prostého bojovníka, horoucně planoucího pro husitské ideály, jehož majetkem byl pouze pádný meč, stal jeden z největších feudálů v severozápadním pomezí země od města Ústí nad Labem až po Žlutice. Zajímavé informace o Jakoubkovi jsou v historických pramenech (Lůžek, 1959) ve spojitosti s významnou bitvou u Ústí nad  Labem, ve kterou vyústila křižácká výprava 16. června 1426. Bitvy se zúčastnil na tu dobu velký počet ozbrojenců; na české straně kolem 20.000 mužů, na německé straně kolem 30.000 mužů. Lounsko-žatecké houfy vedl Jakoubek z Vřesovic, táboritům velel  Prokop Veliký, v čele vojska sirotčího stál Kuneš z Bělovic, Pražany  a kališnickou  šlechtu řídil kníže Korybut. Strůjcem taktiky a vrchním velitelem byl Prokop Veliký. U Ústí na Labem se střetlo zastaralé středověké válečnictví s novou, pružnou a důvtipnou válečnou taktikou husitů v největší a nejkrvavější bitvě svedené nejen v husitské době, ale i během celého středověku na české půdě. Sasové, vědomi si své početní převahy, odmítli  před bitvou nabídku husitů, aby zajatci nebyli po boji zabíjeni.
V bitvě na sebe upozornil Jakoubek zvláštním činem, který byl pro jeho povahu příznačný. Přestože bylo dohodnuto, že nikdo ze zajatců nebude „živen“, Jakoubek odvážel z bitvy na svém koni pana Volkenberga z Volštejna. Když to spatřili táborští, střelili zajatce, který snad ve smrtelné křeči téměř strhl Jakoubka z koně. Zůstává však otázkou, zda se city Jakoubka týkaly pana Volkenberga jako člověka nebo jeho značného majetku. Na omluvu Jakoubkovi musíme dodat, že nejen on, ale i jiní páni se ujali zajatců se stejným cílem.
V bitvě během krátkého času dobyli husité významného vítězství, při němž zahynulo velké množství nepřátel. Jakoubek byl jednou z hlavních osobností této události. Nepochybně zavdal příčinu  k dobývání Ústí; po dobytí města se stal jeho pánem.
Bitva u Ústí nad Labem byla důležitým mezníkem v poměru kališnického panstva k táboritům, sirotkům a lounsko-žateckému svazu.. Zde naposled stanula pohromadě v boji celá husitská branná moc. Jakoubek z Vřesovic využil situace po porážce křižáků u Ústí nad Labem a zmocnil se Teplic a hradu Doubravské Hory. V září roku 1429 shromáždil Jakoubek veliké vojsko s cílem výpadu za hranice. Táhl na Drážďany, které po urputném boji dobyl. Další Jakoubkova výprava vedla ke Žluticím, které si podrobil, vojensky udeřil na Loket, získal hrad Andělskou Horu.

hrad Kostomlaty

V historickém ději udělejme několikaletou přestávku a zmiňme se o konci roku 1433.  V té době vypučela první semena rozkolu v severozápadním husitském svazu mezi městy a Jakoubkem z Vřesovic. Jakoubek, nabyv dostatečného majetku, přestával mít zájem o věc husitskou a hledal cesty ke katolickému panstvu. Tehdy  navázal kontakty s Oldřichem z Rožmberka a Neuhartem z  Hradce, hlavou protihusitského panstva. Jeho důvěrným přítelem byl Přibík z  Klenové, který se v té době otevřeně stavěl proti táboritům a sirotkům. V dubnu 1434 oblehl Jakoubek hrad Kostomlaty u Kostomlat  Zachovalá zřícenina hradu je při pohledu severozápadním směrem z  Milešovky zcela zřetelně viditelná. I přesto, že měl Jakoubek podporu lounsko-žateckého svazu, měst Slaný a Litoměřice, obléhání hradu se protáhlo. Právě v této fázi zastihla Jakoubka Prokopova výzva, aby se dostavil s brannými silami k Českému Brodu. Jakoubek zůstal k této Prokopově žádosti němý a převážná část vojska zůstala u hradu Kostomlaty. V důsledku tohoto rozhodnutí se k táborskému a sirotčímu vojsku u Lipan nepřipojila vojenská síla husitských měst na Ohři, která mohla dosahovat počtu až 5000 bojovníků, což se silou rovnalo táborskému nebo sirotčímu vojsku. Po určitých těžkostech se podařilo Jakoubkovi zmocnit se hradu a vypudit z něho Zikmunda Vartenberského.
A ještě krátce o tom, jak se vyvíjely poměry po Lipanech. Náboženské a sociální ideály, pro něž vyteklo v poohří a středohoří tolik krve, začali v první řadě opouštět ti, kteří si naplnili truhlice. V Litoměřicích se husitství rozkládalo nejdříve, ale ani města Louny a Žatec dlouho nevyznávala husitské ideály, i když v Žatci proti Zikmundovi brojili radikální knězi Engliš a Václav Koranda. Jakoubka začaly tížit starosti, jak udržet to, co získal. Císař Zikmund usiloval o český trůn se stále rostoucí nadějí na to, že získá českou korunu. Jakoubek z Vřesovic se všemi silami snažil získat od Zikmunda příslib nebo potvrzení oprávněnosti nabytí statků. Cestu k císaři hledal prostřednictvím saských knížat, se kterými uzavřel spojenectví. Podařilo se mu, že koncem roku 1436 mu císař zapsal a zároveň potvrdil držení řady vesnic. Když se v létě roku 1437 císař Zikmund zastavil v Žatci, celá obec mu složila přísahu věrnosti. Při té příležitosti jmenoval Jakoubka z Vřesovic krajským hejtmanem. Po smrti Zikmundově Jakoubek z Vřesovic, i když naoko stranil národní myšlence polsko-české říše, ve skutečnosti vsadil na kartu Albrechta Rakouského, jemuž vojensky pomáhal proti vojsku polského krále. V  bitvě u Tábora stál na straně rakouské proti lounským a žateckým, kteří byli na straně polské. Když tato bitva neměla vítěze, pak urputná bitva u Želenic (1438) nedaleko Bíliny znamenala vítězství Albrechtových vojsk, o které se svým válečnickým umem zasloužil Jakoubek. Do zajetí padlo 1657 zajatců, většinou z venkovské chudiny Žatecka a Lounska. Se zajatci se zacházelo nemilosrdně, během jednoho roku jich zemřelo 141. Zajímavou informaci udávají historické prameny o tzv. šacování zajatců pro výkupné. Pouze tři zajatí byli šacováni nad 100 kop grošů, sedláci z vesnic (33) byli ceněni ve výši 20 kop, a většina zajatých, pocházejících z nejchudších vrstev, šacována nebyla. Pro porovnání cen uvádíme, že Jakoubek od Viléma ze Šumperka koupil hrad Egerberg za 2000 kop grošů. Jakoubek po bitvě u Želenic spoléhal na morální účinek porážky lounsko-žateckého svazu a zaútočil na Louny, ale bezúspěšně. Tyto skutečnosti dokumentují, jak v krátké době se ze spojenců mohou stát váleční protivníci.
Nebudeme se v detailech zabývat „diplomatickými“ postupy, kterými se snažil Jakoubek udržet svoje pozice v severozápadních Čechách. Nakonec opustil přátelství s Odřichem z Rožmberka a přešel na stranu Jiřího z Poděbrad, ve kterém mj. spatřoval záštitu vlastní državy před očekávanou saskou expanzí. V roce 1452 při volbě zemského správce je mezi voliči Jakoubek, hejtman kraje Žateckého. Zvolenému Jiříkovi byla k ruce rada dvanácti, v níž se nalézal i Jakoubek.
Jakoubek z  Vřesovic, původně slavný a obávaný hejtman lounsko-žateckého husitského polního vojska, pán nad městy, hrady, vesnicemi a stovkami poddaných, vítěz nesčetných bitev, jehož palcát odvrátil mnohou hrozbu vpádu cizáckých rot, postupně husitské ideje pošlapal. Touha po majetku u něho nabyla vrchu a nevybíral si mezi způsoby, jak se majetku domoci a svoje pozice udržet. Zrada a podvod mu nebyly cizí. V posledních letech se s ním setkáváme většinou jen tam, kde hájí naloupený majetek. Stal se z něho mocný feudál. Vybíral daně, požadoval na poddaných roboty, verboval je do vojska. Jeho poddaní mu postavili na vysoké skále ve středohoří hrad Oltářík. V roce 1462 zemřel a zanechal svým potomkům rozsáhlý majetek. Jakoubkův jediný syn Jan z Vřesovic měl pět synů, kteří založili v severozápadních Čechách mocný rod Vřesovců. Rod Vřesovců je v severozápadních Čechách registrován až do roku 1623, kdy rod v pobělohorských konfiskacích přišel o majetky pro účast ve stavovském povstání.

Novověk a hora Milešovka

Bez nároku na úplnost výčtu historických událostí je třeba zmínit v okolí Milešovky pohyby vojska Valdštejnova a ničivé následky působení saského, chorvatského a švédského vojska v třicetileté válce (1618-1648). Vlna selských bouří v roce 1680 v Čechách se aktivně projevila v Litoměřicích a v Slaném. V blízkosti Milešovky u Velemína (1740) se udál krvavý vojenský střet v první válce s Prusy, v níž padl generál Manstein. U Lovoše došlo k boji mezi vojsky Marie Terezie a Friedricha II, zvaného Velký, pruského krále (1756). Byl to právě tento král, který dobyl na Rakousku území Slezska.

Čtenáře nemůžeme ochudit o historku, která je spojena se vznikem kapličky v osadě Bílka,  obrázky její  původní a současné podoby (dle publikace Kaple Svatého Václava v Bílce Občanského sdružení Bílka pod Milešovkou) kterou návštěvník projíždí při odbočení z teplické silnice ke spodní stanici lanovky, vedoucí na Milešovku. Dne 1. listopadu roku 1638 pořádal Kryštof Jiří Chrt ze Rtína hon, na který pozval souseda Jana Václava Kaplíře ze Sulevic. Lovecká pitka v hospodě v Bílce skončila rvačkou, ve které sedláci z Bílky Kaplíře  ubili. Na návsi v Bílce vyrostla v následujícím roce kaple, zasvěcená sv. Václavovi, patronu zavražděného. Zrekonstruovaná kaple (1736), později neudržovaná a zdemolovaná, byla zásluhou několika málo místních nadšenců nahrazenou novou kaplí, která byla vysvěcena v září roku 2000.

Kaplička Sv. Václava v Bílce původní a současný vzhled

 

Jan Václav Kaplíř ze Sulevic patřil k významnému staročeskému rodu, jenž je zaznamenán od první třetiny 13.stol. a náležel původně k typické drobné šlechtě – vladykům. Jako první se v historických pramenech objevuje v letech 1236-1240 Bernard (Purkard) ze Sulevic, který se stal pražským biskupem. Kaplířové se velice aktivně podíleli na české kolonizaci v západní části Českého středohoří a postavili od 13. stol. do r. 1540 celkem 99 sídel, řadu tvrzí, tři hrady, z čehož jeden byl pod horou Milešovkou (Macek, 2003). Poprvé doložený je gotický hrad v r.1390 nad obcí Milešov, jehož majitelem byl Petrman z Milešova, patřící k jedné z četných větví rodu Kaplířů ze Sulevic. V Bílce zabitý Jan Václav Kaplíř byl nejmladším synem Bohuslava Kaplíře, který z obavy ztráty majetku pro účast v protihabsburském povstání učinil držitelem milešovského statku svého syna. Bezesporu nejvýznamnějším z rodu Kaplířů se stal polní maršálek a obránce Vídně r. 1683 před Turky, Kašpar Zdeněk Kaplíř za Sulevic (1611-1686). Jeho otec Albrecht byl jediným synem známého Kašpara Kaplíře (1535-1621), jenž byl za aktivní účast v protihabsburském odboji popraven na Staroměstském náměstí. Kašpar Zdeněk Kaplíř po studiích na univerzitě z existenčních důvodů vstoupil do vojenské služby nejdříve u nizozemských generálních stavů, později sloužil v sasské armádě a ve švédské armádě. V r.1641 opustil švédskou armádu a využil císařské výzvy k návratu. V té době patrně přestoupil na katolickou víru. Postupně na základě prokázané osobní statečnosti, velitelských schopností a loajality k císaři Ferdinandovi III. mohl zahájit boj o restituci rodových statků. Úspěchy v tomto směru se dostavovaly postupně. V r.1663 dal císař ústní souhlas, aby Milešov přestal být lenním statkem a stal se majetkem Kaplířovým. V Milešově Kašpar Zdeněk Kaplíř zahájil stavbu barokního zámku, která byla dokončena r.1667. Životní osudy Kašpara Zdeňka se nevyvíjely přímočaře. Po období uznání vojenských zásluh ve španělských službách v Milánsku v boji proti Francii (1649-1660) přichází v r. 1661 křivé obvinění z účasti na vraždě hraběte Artimise a útěk před nepřáteli do Saska. Teprve v r.1668 císař Leopold I. Kašpara Zdeňka očistil z obvinění a vrátil mu hodnost a plnou dispozici s majetkem.   Své mimořádné organizační a strategické schopnosti prokázal Kašpar Zdeněk Kaplíř ve válečném konfliktu s Tureckem, který skončil vítězstvím v září 1683, kdy Turci byli po dvouměsíčním obléhání Vídně poraženi. Kašpar Zdeněk zastupoval vojenského velitele Rüdigera ze Starhembergu v době jeho nemoci. V historických pramenech je řazen Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic k osobnostem s  mimořádnými schopnostmi, s hlubokým vztahem k českému národu. Stal se symbolem Čech v jejich příspěvku k obraně střední Evropy před Turky.
Poprvé je Milešovka zmíněna k roku 1521 v Deskách dvorských, kdy je vymezováno pozemkové vlastnictví Václava Kostomlatského z Vřesovic u vsi Černčice: „Czernicze [sic!] ves celú … lesu kus, kterýž leží v žlabích po Milessowskú horu … les v Milessowske horze … s rybníčkem, kterýž leží pod Milessowskú horú.“
Další zpráva o Milešovce se objevuje v roce 1607 v  knize „Thermae Teplicenses“ o teplických termálních lázních v  Čechách od doktora Caspara Schwenkfeldta , lékaře ve Zhořelci, který uvádí : „... Na   poledne jsou hory, mezi nimiž vedoucí hora Milešovka, nazývaná „miláček bohyně moudrosti“, se uvádí téměř mezi nejvyššími v Čechách...“.
Páter Bohuslav Balbín, největší český barokní historik, píše o Milešovce ve svém díle „Miscellanea historica regni Bohemiae“, vydaném v Praze roku 1679. Zde uvádí :“... Někteří prohlašují, že nejvyšší hora v Litoměřickém kraji je Milešovka, nazvaná podle urozeného muže Mileše, zakladatele kaplířského rodu. Prostřední hory se nazývají ty, jež se táhnou v souvislém řetězci od Litoměřic k Bílině a k Mirošovicům. Královnou těch hor je nepochybně Milešovka, která nad ostatní vyniká svým temenem. Ostatní stojí kolem ní jako mlčenliví sluhové, kteří nic neoznamují, ona sama však předpovídá jasné nebo deštivé počasí, chmurný a oblačný den nebo zase veselý a jasný, slovem : naprosto jasně naznačuje, jak bude. Právem tedy můžeme říci, že Milešovka prorokuje počasí. Právě tak hoře Sobotce říkají  slezský kompas. Viděl jsem jednou zblízka, jak byla Milešovka zahalena hustými mraky – v takových mracích malují Mojžíše na hoře Sinaj – ale ostatní hory kolem ní byly bez oblak a měly jasný vzhled, jako by se jich budoucí počasí netýkalo. Samo slunce plynulo po obloze v plném lesku. Obyvatelé těch míst se však kvapně ubírali domů, starali se o stáda a mne napomínali, abych si pospíšil domů a poručil pobídnout koně, kteří táhli povoz. Neuplynulo ani čtvrt hodiny, obloha se zatáhla, slunce se schovalo a veškerý výhled zmizel :

   Z oblohy se řítí záplavy vod a nesmírné proudy,
   samotné nebe se řítí,
   hustý lijavec zaplaví pole i osení bujné,
   zmaří práci býků a příkopy naplní vodou

 a další verše božského básníka (Vergilia). Naproti tomu jsem také viděl, jak se z okolních kopců zdvíhala pára, kdežto Milešovka se nijak neprojevovala, a vskutku nehrozila ani mračnem, ani vichřicí. Na můj dotaz odpověděli venkované, že se ani trochu nebojí ničeho jiného, že však pozorují jenom tu jedinou horu. Všechny mraky kolem pohlcuje totiž právě Milešovka.
Pokud jde o výšku této hory, je tu neshoda, když ji srovnávají s jinou horou, které Němci říkají Geltz, Češi podle vzhledu Sedlo. Tato hora je vzdálena tři až čtyři míle a ční nad Liběšicemi. Já s plnou vážností a neodvolatelně přisuzuji palmu vítězství Milešovce. Učený páter Theodor Moretus, známý ve světě svými vydanými spisy a zároveň můj učitel matematiky, provedl měření na základě matematických propočtů a pomocí strouhy naplněné vodou, což je nejlepší způsob měření, a prohlásil : „ Sedlo je daleko nižší než Milešovka“. Z obou hor však je možno spatřit Hvězdu u Prahy a věž sv. Víta. Na vlastní oči jsem se o tom přesvědčil“. Dále již Balbín píše o hoře Sedlo.
Původ názvu Milešova hledá toponomastik Antonín Profous v osobním jméně Mileš, snad prvního vlastníka vsi, resp. dvora (Milešův dvůr). Podle Ehrlicha (1920) dostala hora jméno Milešovka zřejmě od vesnice a zámku Milešov, které leží pod ní, v době, kdy se na Teplicku vedly hlavní knihy v českém jazyce (1426-1620). Malenínská (1984) uvádí v oronymech z Českého středohoří k názvu Milešovka : „1521 ... les w Milessowske horze...“ ; (TK (Tereziánský katastr)„Mileshawer Berg“; „1712 Tonner Berg“; „1757 Donner- oder mielszowischer Berg“; JK (Josefský katastr) „Mülleschauer Berg“; I.m. (1. vojenské mapování) (1763-1787) „Millischauer b“; II.m. (2. vojenské mapování) (1806-1869) „Donners- oder Milleschauer B.“ ; III.m. (3. vojenské mapování) (1870-1918) „Donnersberg, Milleschauer B.“; 1870 „Milešovka“.
Malenínská (1980) konstatuje : Německé jméno Donnersberg je pravděpodobně pozdního původu, chybějí staré doklady; proto má E. Schwarz  pochybnosti : „Donner oder Donar“? Ale sotva lze u nás pomýšlet na odvození od jména germánského boha hromu Donara. Na starém německém sídelním území byly takové případy spíše možné  a jsou také doloženy; tam se nejdéle udržel zvyk uctívat Donara jako boha povětrnosti. Výklad našeho jména je prostý,  prozaický : hora byla a dosud je v lidové tradici prorokem počasí, podle toho, má-li či nemá-li nasazen „klobouk“, tj. je-li její vrchol zahalen do mračen či nikoli. V onom případě zvěstuje nastávající bouřku a sama je rozvětřím, bouřky se o ni odrážejí a táhnou jinam.  Je to tedy pouhý  „Hromový vrch“ nebo „Bouřňák – Gewitterberg“, jako jsou i jinde“.
Zdá se, že vysvětlení meteorologického charakteru bude nejblíže pravdě. Bouřkové výboje na vrcholu hory byly v minulosti stejně jako nyní častější a intenzivnější než v okolní krajině, což patrně inspirovalo obyvatele k uvedenému názvu (dále viz. kap. 7.5).

 
Výřez mapy M. Vogta z roku 1712 „Nova totius  regni Bohemiae tabula...“, kde kopec u Milešova by mohl představovat Milešovku, vedle je však nápis „Kletzberg M.“ je reprodukována:

    

Další zpráva o Milešovce se objevuje v roce 1607 v  knize „Thermae Teplicenses“ o teplických termálních lázních v  Čechách od doktora Caspara Schwenkfeldta , lékaře ve Zhořelci, který uvádí : „... Na   poledne jsou hory, mezi nimiž vedoucí hora Milešovka, nazývaná „miláček bohyně moudrosti“, se uvádí téměř mezi nejvyššími v Čechách...“.
Přestože již Bohuslav Balbín věděl od svého učitele matematiky Theodora Moretuse, že Milešovka by měla být vyšší než Sedlo, provedl podle Hibsche (1929) roku 1793 J. K. S. Hoser srovnávací měření, při nichž zjistil pro Milešovku výšku 416 tois (tj. 811 m) a pro Sedlo 345 tois (tj. 672 m) nad úrovní Severního moře (správná nadmořská výška Sedla, druhého nejvyššího vrcholu Českého středohoří, je 725 m). Tím byla Milešovka definitivně povýšena na nejvyšší horu Českého středohoří. Další určení výšky Milešovky uvádí Ehrlich (1929), který cituje údaj Lindnera 891 m, Hoferera 811m (publikováno v roce 1829) a K. Halaschky, který z barometrických měření určil výšku 817 m (publikováno v roce 1847). Pramen „Verzeichnisse der in den Jahren 1877-79 von militär-geographischen Institute trigonometrisch bestimmten Höhen in Böhmen“ (Seznamy výšek v Čechách, trigonometricky určených v letech 1877-79 Vojensko-zeměpisným ústavem) udává výšku Milešovky 834,5 m. Podle topografické mapy měřítka 1:25 000 (souřadnicový systém S-1942, výškový systém baltský, poslední vydání z roku 1988) je nadmořská výška Milešovky (tzv. astronomický Laplaceův bod) 836,6 m.
Jak uvedl již Bohuslav Balbín (viz Businská, Tichá, 1986), byla Milešovka pro obyvatele v okolí indikátorem pro předpověď počasí. Tak Sartorius v „Verteutschtes Cistercium bis tertium“, vydaném roku 1708 v Praze, k Milešovce uvádí : „Neboť když si již Milešovka nasadí mlhovou čepici, ačkoli ostatní menší vedlejší hory stojí s obnaženými jasnými vrcholky, je to znamení následujících dešťů. Zakrývají-li ale jiné hory své vrcholy, když jen Milešovka se nechává vidět bez mlhového čepce, ukazuje to na pěkné počasí“.
Na vrcholu hory se dlouho říkalo „U poustevníka“. Název byl spjat s poustevnickou jeskyní, jejíž zbytky spolu s kamennou lavicí a kulatým stolem byly znatelné ještě na přelomu 19.  a 20. století. Nacházely se na jihozápadním úpatí Milešovky,  na svahu kopce, jenž se bezprostředně zvedá na  pravém břehu milešovského potoka.

pohled z Milešovky k jihu foto L.Kukačka

Další historie viz. odkazy :

 

Stručná historie přírodovědeckého bádání na Milešovce

Historie turistického ruchu na Milešovce

  

Více informací

Online video přenos z vrcholu Milešovky

Připravujeme živý video přenos z vrcholu Milešovky.

Do příprav projektu jsou zapojeni:

 

město Lovosice

Kelcom s.r.o.

Amicom s.r.o.

Milešovka o.p.s.

 

Projekt bude uskutečněn za předpokladu schválení dotací.

Více informací


Mapa stránek  |  Inzerce

© 2010 Milešovka.cz  |